Jiráskův Hronov

Wolkera jsme se nejdřív štítili

10. 8. 2013, 11:58


Rozhovor s představitelem hlavní role Vítězslavem Lužným, režisérem Alešem Procházkou a dramaturgem Miroslavem Ondrou

Jaký vztah má soubor k Jiřímu Wolkrovi?
Vítězslav: Vlastně se vyvíjel v průběhu zkoušek. Ze školy jsme znali Wolkera přes ty jeho základní profláklé básně, jako: „Poštovní schránka na rohu ulice...“ a podobně. A díky tomu, že se v jeho tvorbě začal Aleš nimrat, našli jsme úplné skvosty a všichni si ho oblíbili. Takže už jsme ho neznali jen tak jako většina diváků, co přijde na představení, troufám si říct. Já osobně si ho zamiloval.
Aleš: My se ho ze začátku trochu až štítili, protože naše generace, i mnoho dalších generací, ho zná jako toho dělnického básníka, což samozřejmě není úplně pravda. Vzniklo to tak, že jsme tu hru chtěli původně napsat úplně sami. Dialogy s jeho kamarády a tak. Jenže já s hrůzou zjistil, že on si všechny dialogy už napsal a dokonce ve verších. Což je mnohem hezčí, než kdybychom to sepisovali někde na koleně. Ale rozhodně jsem to nedělal se záměrem vytvořit „divadlo poezie“, protože nevím, co to je, a nikdy jsem takovou věc nedělal.

Jak jste propojení s částí souboru, který včera hrál Testosteron?
Aleš:
Hodně. Už nikdo neví, kde končí Testosteron a začíná Nahý Wolker. Tady třeba pan kolega Ondra, který tu byl dnes coby kapelník a ďábel, hrál včera v Testosteronu muzikanta. Režisér Testosteronu tu dneska hrál nějakýho pobudu ve vlaku.
Vítězslav: To byl Konstantin Biebl. (smích)

Kdo složil hudbu k představení?
Vítězslav:
Muziku nám složil kamarád Karel Štulo. Jsou to celkem čtyři písně, s tím, že jsme kdysi hrávali ještě pátou – Baladu o očích topičových, ale to bylo samostatné desetiminutové představení, které jsme sem nezařadili. Písničky nejsou nahrány studiově, ale rozhodně budou, i s písničkami z jiných představení.

Jak dlouho už to představení hrajete?
Miroslav:
Člověče, to už hrajeme docela dlouho... asi tři sezony. My jsme hráli na Prostějově vloni a taky jsme vloni postoupili. Oni nám ale dali vědět asi čtrnáct dní před tím, takže jsme nedali dohromady soubor. Letos to ta programová rada nakonec vybrala.

Vy jste všichni z Prostějova. Jak byste porovnali Wolkerův Prostšjov a Jiráskův Hronov?
Aleš: Ten duch je hodně podobný. I ti lidé jsou hodně podobní, mnohdy jsou to ti samí. My jsme to moc nezaznamenali, protože jsme se ubytovali, pak šli do hospody, potom hrát a pak zase do hospody. Takže já nevím, je to duch Hronova, Mirku?
Miroslav: Jo, to tedy je. Já tu byl několikrát jako seminarista a moje zásadní srovnání je v tom, že o Wolkerově Prostějově polovina města nemá ani tušení, protože ti Wolkráči se tak jako zašijou a i protože je jich tam mnohem míň, tak to město je jakoby spolkne. Tady ne, Jiráskův Hronov je vidět, je slyšet, je cítit a to je mi mnohem sympatičtější. Lidé jsou tu také různorodější. Já tady ožiju vždy mnohem více.

Jan Mrázek