Jiráskův Hronov

Rodí se noví Mažňáci a Losnové a starým stínadlům to asi není po chuti

9. 8. 2013, 15:10


Jan Šotkovský a Petr Christov. Oba můžete potkat v Problémovém clubu, kde den co den společně s dalšími třemi kolegy hovoří se zájemci o představeních Jiráskova Hronova. Oba jsem našel v parku na dětském hřišti.

Kdo je vůdčí silou českého amatérského divadla? Kdo vede Stínadla, Losna nebo Mažňák?
Christov: Amatérské divadlo se zásadně změnilo na přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy se ho chopila generace, která dělala divadlo v 80. letech. Část z nich přešla do profesionálního divadla, část do politiky. A tato skupina naprogramovala podobu amatérské scény na dalších 20 let. Po čtvrt století je tu další generace, vychovaná právě tou předchozí, která má logickou potřebu zrevidovat strukturu a systém amatérského divadla. Noví Mažňáci i Losnové se rodí a starým Stínadlům to není po chuti.
Šotkovský: To, co Petr pojmenoval obecně, je důvod, proč poslední dva tři roky zažíváme kolem Jiráskova Hronova tolik emocí.

Jaké to jsou emoce? Pozitivní? Negativní? Posouvají diskusi dopředu?
Šotkovský: Podle mě jsou to vlastně pozitivní emoce, ale na druhou stranu vedou k tomu, že destruují jeden mýtus, který se šíří celou dobu, co se pohybuju v amatérském divadle. Mýtus, který já měl vždy za falešný: iluze o tom, jak to ochotníci všechno dělají z lásky, bez přehnaných ambicí a táhnou za jeden provaz. Samozřejmě neříkám, že to nemůže někdy být pravda, ale já se setkal v amatérském divadle s poměrně velkým počtem převážně mocenských ambicí. To mi přišlo vždy komické, protože jak říká klasik Schejbal: „O hovno jde.“ Nejde přece o velké posty, velký vliv a velké peníze. Ovšem i malý post může být důvod k velkým emocím.
Christov: Snad ani nejde o negativní či pozitivní emoce, ale objevuje se tu to, co je poměrně běžné i v tuzemském nedivadelním prostředí. Někdo tvrdí, že diskutuje, že je potřeba diskuse, přitom to není diskuse, ale až nenávistné komentování osobnosti těch druhých. Není to debata k tématu, ale k člověku, a někdy až emoční útok.

A kdy se tenhle generační, koncepční spor o podobu divadla vyřeší? Dá se vůbec vyřešit?
Christov:
Myslím, že ta doba, kdy se najde nějaké řešení, není ani moc daleko, ale je potřeba zajistit alespoň nějaký konsensus stávajících zájmových organizací či spolků, které zaštiťují amatérské divadlo, ale které si dnes mnohdy nárokují mnohem větší vliv a právo rozhodovat, než by jim podle velikosti té části amatérské obce, kterou zastupují, měl náležet. Osobně doufám, že se podaří vytvořit instituci, která by tomuto dialogu mohla pomoci a zaměřila se na amatérské prostředí podobně, jako to dělá Artama, ale nikoliv na bázi příspěvkové organizace ministerstva kultury. Spíše jako samostatné instituce, která bude ku prospěchu prostředí.
Šotkovský: Bavíme se o oblasti, která zahrnuje strašně moc lidí, institucí a zájmů, a bavit se o řešení teď moc nejde, ale určitě se to vyřeší. Teď je chaos a pak bude pořádek. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na krásnou odpověď Karla Steigerwalda, když se ho v 90. letech ptali, kdy u nás bude onen multikulturní svět. „Žádný multikulturní svět nebude. Nadále bude ve všem hrozný bordel.“

Mají lektoři Problémového clubu problémy?
Christov:
Kdybychom je neměli, tak těmi lektory nejsme. Problém je pro nás podnět k přemýšlení a k diskusi. To je něco, co se nám, myslím, v rámci Jiráskova Hronova docela daří. PC není Přednášková company, ale prostor pro sdílení názorů a snaha pojmenovat nějaké obecnější téma nad rámec konkrétních inscenací.
Šotkovský: Zadání máme jasné, nabízet kontexty, které lidem, kteří nás poslouchají, nepřijdou samozřejmé. Nevykecávat se, mluvit způsobem, který problém zajímavě vyostří. To je směr, na kterém je nás pět dohodnutých (Šotkovský, Christov, Aleš Bergman, Alena Zemančíková a Martina Schlegelová – poz. red.).

Vaše sestava se od loňska proměnila?
Šotkovský:
Ano, letos přišel tady Petr, ale on tu zase byl před lety, takže jsme se spolu nemuseli nijak dlouho sžívat a jdeme v PC stejným směrem.
Christov: To je cennější o to, že každý z nás má na divadlo trochu odlišný pohled a zjevně i jiné nároky na typ divadelní komunikace. Ale právě proto je tahle skladba strašně příjemná a dostředivá

Martin Rumler