Jiráskův Hronov

Užijte si každou chvilku. Buďte teď a makejte naplno

8. 8. 2013, 22:30


Rozhovor s lektorkou, dabérkou a pedagožkou DAMU Evou Spoustovou

Pamatuješ, jak ses dostala k divadlu?
Můj tatínek byl fanatickým loutkářem. V souboru měli tak padesát čísel vysoké marionety a můj táta se rozhodl tuhle krásnou disciplínu obnovit. Vyrůstala jsem doma obklopená malými loutkami a v divadle, kde byly ty veliké. Mám odtamtud jednu krásnou příhodu. V tom loutkářském souboru měli kluka, který mluvil nepředstavitelně pomalu a smutně. A mluvil kašpárka. Naproti tomu kašpárkův vodič s ním chodil hrozně rychle a vesele. Takže když si tam tak poskakoval ozývalo se smutným hláskem: „Děti... ticho... já jsem takový veselý... ticho.“ Užasný kontrast! Anebo: můj táta měl falešné zuby a zakládal si na tom, že bude současně vodit i mluvit. A možná právě kvůli němu se interpretace rozdělila, protože když mluvil vodníka, vžil se do své role tak, že když dělal „brekeke“, tak mu ty jeho zuby vypadly na jeviště a musela se zatáhnout opona. /smích/ Abych se vrátilapocházím z rodiny dvou učitelů. Ti mi samozřejmě řekli, že mě nikdy ke komediantům nepustí, protože jsou to divní lidé. A že tam všechny kšefty chodí přes postel a že mě kvůli morálním zásadám nepustí. Když jsem se potom hlásila na DAMU a přijali mě, rodiče byli proti. Prý musím něco dělat, tak mě jako čerstvou absolventku dali do první třídy jako učitelku. Bylo mi tehdy sedmnáct. Tehdy se totiž říkalo, že učí každý, kdo udrží moč a křídu. /smích/ Další rok jsem to chtěla zkusit znovu a když jsem s rodiči přestala mluvit, tatínek mi přinesl v předposlední den termínu přihlášku a řekl: „Stejně tě nevezmou, tak si to klidně vyplň!“

Co se ti vybaví, když se řekne hlas?
Kohout, protože hrozně vříská. Měli jsme totiž souseda, který vyprávěl o tom, jak měl souseda a ten mu přišel divný a že my jsme jako príma. A prý vstával každý den v půl čtvrté, aby vytáhl kohouta a ten vzbudil kokrháním toho souseda. Takhle se mu mstil za to, že je divný. /smích/

Říkáváš, že hlas je naší vizitkou.
Ale to jsem nevymyslela já! To je věta od paní Song. Když jsem studovala východní kulturu, chodila jsem k ní na lekce a právě ji považuji za svou hlavní učitelku. Měla jsem skutečně kliku na lidi. Nemusí to vždy souviset s hlasem, nicméně právě takoví lidé tě posouvají dál. Když tě má něco potkat, tak aby se složil ten náš diamant, tedy lidské tělo, stejně tě k tomu něco dokope. Jung tomu říkal synchronicity.

Na svém semináři jsi mluvila o Nově, o médiích, o úrovni mluvy na veřejnosti...
Je to strašné. To, co teď zažíváme, je totální krize. Dabing je mrtvý. Dělat jej jako uměleckou disciplínu umí v současné době asi tak čtyři lidé. Nemám na mysli herce. Herec je úžasný materiál. Ale dabing musí být připravený, a to už neumí skoro nikdo. Je také problém s plností trhu. Když namlouvám, naučila jsem se při jakékoliv chybě volat: „Hovno!“ Protože normálně ti, když uděláš chybu, řeknou: To je dobrý, jedem dál, toho si nikdo nevšimne. Takže to dělám z čisté sebeobrany, aby nás to nechali vrátit. To je problém. Teď už se změnila i technologie. Točíš si jen svoji brázdu, bez hereckého partnera a jedeš klidně i těžké texty a přitom ani nevíš, co hraješ. Také mám teorii, že kvůli dabingu se změnil způsob, jakým mladí Češi říkají oznamovací věty. Změnila  se větná melodie. Je veliký rozdíl, když řekneš „já už s tebou o tom nehodlám mluvit“ a je tam tečka, než když to řekneš bez ní. To je tam potom taková pobídka. Přesvědčuj mě, nemyslím to vážně. Pokud tam je tenhle ocásek, tak si ten člověk nestojí za svým. Tísíckrát opakovaná lež se stává pravdou...

Stejně jako důraz na druhou slabiku.
Přesně! My potom musíme vlastně Čechy znovu učit česky. To je běžné na Nově. Tam slyšíš ty krátké sekané věty s nádechy, ale to je kvůli všobecnému stresu od šéfů a hlavně tak vyvolávají uměle napětí. Navíc ta hudba na pozadí, to nemá se zprávami nic společného.

Proto se to také nejmenuje zprávy, ale Televizní noviny. Jaké herce považuješ za skutečná esa v dabingu?
Tak to je jednoduché. Jirka Prager, Mirek Meduna, Karel Dobrý, Jitka Ježková a miluju Ondru Brzobohatého. Mně se například stalo, že produkce chtěla mít v obsa - zení nějaké známé jméno, a tak mi jednou poslali právě Ondru Brzobohatého. Přišel a byl takový... prostě frajírek. A když jsme si pak pustili výsledek, zjistila jsem, že takový citlivý a úžasný výkon je až zázrak. Pak jsem si řekla: Vidíš, Spoustová, nikdy si nesmíš dělat názor předem. Nikdy. Největší nádhera je, když ti přijde do studia někdo, komu ten text rozkvete pod rukama, jako kdyby to byla rajská zahrada. A on to dokáže jen hlasem a jen tím, že ví, o čem mluví. Víš, ona na mě vždycky řvala paní Adamová: „Evo, co to je ten talent?! Co to je?!“ A já jí na to: „Já nevím. Já tomu říkám gift, protože to je nenahraditelný dar.“

Vít Malota