Jiráskův Hronov

Hrajeme to, co autor zamýšlel - Rozhovor se zástupcem mezinárodní asociace amatérského divadla AITA/IATA a evropské organizace neprofesionálního umění Amateo Aledem Rhys-Jonesem.

6. 8. 2013, 14:50


Jak je neprofesionální umění organizováno ve Velké Británii?

To je velmi rozsáhlé téma. Amatérské divadlo má v Británii mnoho podob, stejně jako zde. Máte vesnické spolky o několika členech, kteří hrají téměř sami pro sebe a nemají žádné ambice se dostat dál, pouze si užívají, že hrají divadlo. Pak jsou soubory, které se přímo zaměřují na soutěžní festivaly a jsou velmi cílevědomé, dále pak univerzitní soubory a další. Ta škála je opravdu velmi pestrá a není nepodobná té české. Rozdíl mezi českou a britskou amatérskou scénou tkví v tom, že v Británii je většina amatérské produkce založena na textu. Soubor si vybere hru, vezme text, kterého se drží, a ten inscenuje. Tady je naproti tomu k vidění velké množství autorského divadla, které se vystaví na nápadu, myšlence, tématu, je vynalézavé. S tím se zde setkávám mnohem častěji než doma.

Máte něco podobného jako je český systém postupových přehlídek?

Máme soutěžní přehlídky v každé ze zemí Spojeného království, kde vládne opravdu silné konkurenční prostředí. Existují i přísná pravidla pro uváděné inscenace, například představení nesmí mít více než padesát minut, na jevišti musí být více než dva herci, nelze soutěžit s muzikály, mohou to být komedie, ale muzikály nikoli. Předpisy jsou velmi podrobné. Přehlídky pořádají regionální kola, pak národní kola ve Walesu, Skotsku, Anglii i Severním Irsku a nakonec závěreč- né klání souborů z celé Británie. Existují i přehlídky menšinových jazyků jako je například waleština, které pomáhají souborům vycestovat i do zámoří.

Co je hnacím motorem k soutěžení?

Jde o čest, o peníze? Co si účastníci odnášejí jako výhru? Peníze jsou to opravdu velmi velmi zřídka. Když už jsou to peníze, jde o drobné částky, které například zaplatí souboru náklady na autobus do místa konání. Spíše je odměnou nějaká forma podpory, třeba účast na workshopech nebo je souboru nabídnuta asistence profesionálního režiséra. Tedy spíš než hotovost jistý profesionální vklad.

Říkáte, že je soutěžní prostředí velmi konkurenční. Když to není výhra, co k tomu soubory vede?

Sám tomu nerozumím. Abych byl upřímný, nikdy jsem to nechápal a ani se mi to nijak zvlášť nelíbí. Divadelní zápolení si nikterak neužívám. Podle mě nelze postavit vedle sebe dvě inscenace a říct toto je vítěz,
a to zejména pokud jde o opravdu dobrá představení či střet různých žánrů. Tahle složka festivalů mi není blízká, ale je to tradice. Zřejmě jsou na to lidé zvyklí a navíc si u toho užijí spoustu legrace. Odvrácenou stránkou této tradice jsou soubory, které cíleně přizpůsobují svůj přístup tomu, aby získali cenu. Například vědí, že tento festival bude hodnotit tento porotce a tento porotce má rád tohoto dramatika nebo tento styl divadla a snaží se přizpůsobit jeho vkusu.

Děje se to často?

Neděje se to často, ale děje se to. Mým oborem je divadlo a už jsem v životě viděl spoustu soutěžních představení. Viděl jsem velmi tvrdé soutěže ve Spojených státech, v Irsku, ve Francii. Ve Finsku jsem loni porotoval přehlídku, kde jsme měli vybrat první, druhé a třetí místo. Nechápal jsem, k čemu to je. Naštěstí u nás zavládla přirozená shoda, ani o jednom ze tří míst jsme se nemuseli dohadovat. Na některých festivalech se klade důraz i na ce- remonie, vyhlašují se nominace, nejlepší herci, což je často velmi zdlouhavé. Typicky se dává pozor, aby se opravdu zmínil každý, aby nikdo nezůstal nedoceněn. Také se udílí zvláštní cena poroty, kterou může porota vyznamenat inscenaci, která nebyla oceněna v jiných kategoriích. Všechno je pak velmi komplikované a myslím, že to odpoutává pozornost od podstaty festivalů. Navíc tím můžete mnohé lidi zklamat. Když inscenace nefunguje, pro porotce není jednoduché udržet pozitivní polohu a být konstruktivní, nikoli přehnaně kritický. Je velmi těžké odeslat spolek domů s pocitem, že něčeho dosáhl, když je třeba jediný, kdo nedostal žádnou cenu a porotci se jeho hra evidentně nelíbila. Když vám porotce řekne ty jsi nebyl dobrý, může se stát, že už nikdy nevylezete na jeviště. To podle mě není účel.
Říkáte, že britští amatéři hodně staví na textu. Dle mých nemnohých zkušeností text i nadmíru respektujete. V Čechách běžné dramaturgické úpravy jako škrty či změny v postavách u vás vypadají skoro nemyslitelně, takže pak hrajete Shakespeara slovo od slo- va a třeba tři hodiny.

Čím to je?

Nevím. (směje se) To je asi jediná odpověď, kterou jsem na to schopen dát. Víte, to je zkrátka tradice. Navíc u některých her, které jsou chráněny autorským zákonem, žádné změny ani povolené nejsou. Zákon je v tomto velmi přísný a někteří autoři zakazují změny sami, například irský dramatik Brian Friel.


Ano, to se bavíme o živých autorech. Co ale autoři takzvaně „bezpečně mrtví“?

Možná jde o jistou úctu k „po- svátnému“ textu, který by měl být zobrazován ve své celistvosti. Jde o úctu k jazyku a samozřejmě k autorovi. Některé soubory si samozřejmě vezmou třeba téma z Romea a Julie nebo Jak se vám líbí a upraví ho, předělají. Převaha souborů ale bude hrát celý text. Daleko pravděpodobnější úpravou bude, že hru zasadí do jiného prostředí. Najdou aktualizaci, paralely historické nebo sociální, ale text zůstane stejný. Díky této tradici se souborům také lépe shánějí diváci, protože to, co se hraje, je text. Text se zkoumá a předvádí. Ve škole se žáci seznamují s každým slovem příběhu, i to je jeden z faktorů, byť neříkám, že jediný, který tento přístup podporuje. Existuje jakýsi nepsaný zákon, že se hraje kompletní celek. Hrajete to, co autor zamýšlel. Má to svá pro a proti. Silná tradice „reprodukování“ má za následek, že divák usedající do hlediště tento přístup i očekává. Jde do divadla, aby viděl celou hru tak, jak ji zná, od začátku do konce.

Takže diváky nepotěší, když jim hru změníte?

Tak bych to neřekl. Je spousta diváků novodobého divadla, kteří chodí na nová díla. Diváci se nebojí změny. Jen očekávají, že uvidí hru, kterou viděli posledně. A chtějí, aby byla udělána stejně jako ta minulá. Možná to je tím důvodem.

Petra Jiráskova