Jiráskův Hronov

Hraní je pro mě společenská záležitost - rozhovor s autorkou divadla pro jednoho diváka Hanou Voříškovou

5. 8. 2013, 18:55


Nevím o nikom dalším, kdo by hrál úmyslně představení pouze pro jednoho diváka. Jak vás to napadlo? Jak k tomu vlastně došlo?
Zde na Hronově mám automat, který je komplikovanější a už třetí v pořadí. To první divadlo vzniklo zhruba před třinácti lety. Bylo to v době, kdy jsem divadlo ještě vůbec nehrála. Pouze jsem jezdila na festivaly a okukovala jsem. Pokud si vzpomínám, byla jsem na nějaké loutkářské přehlídce. Loutkové divadlo mě totiž velmi zajímalo. A měla jsem velkou chuť si také zahrát. Byla jsem sama, neměla jsem žádný soubor a navíc jsem se styděla vylézt před diváky. Přijela jsem tedy z fesťáku domů a začala řešit, co dělat. Rozhodla jsem se, že si najdu nějakou reprodukovanou písničku a zkusím k ní vymyslet obrázky. Vzala jsem tedy úplně kratičkou písničku od Nohavici, na ulici jsem sebrala krabici, vyřezala do ní díru a dovnitř zhotovila divadlo k písničce. Myslela jsem si, že to zahraji doma několika kamarádům a tím to skončí.

Vzhledem k tomu, že s krabicí jezdíte déle než deset let, tak asi u několika kamarádů nezůstalo…
Stalo se, že jeden z kamarádů mě pozval na festival, kde se ukázalo, že to může fungovat. Do krabice jsem tedy udělala díru, aby mi do ní diváci házeli mince, a tímto způsobem vznikl princip divadelního automatu. Krabička, do které lidé hodí peníze, a já jim zahraji divadlo.

Už tehdy jste hrála pro každého diváka zvlášť?
Vůbec jsem neměla v plánu, že bych chtěla dělat divadlo pro jednoho diváka. Všechno však bylo tak malé, až se časem ukázalo, že víc než jeden nebo dva lidi se na představení nevejdou. Ono to tedy vzniklo spíše technicky náhodou. Náhoda byla, že krabice byla malá, nebyl to žádný záměr, i když je fakt, že ráda dělám malé věci.

Tak jste tedy začala hrát pro veřejnost.
Teprve pak jsem začala zjišťovat, co to znamená. Začala jsem se nablízko setkávat s jedním nebo dvěma diváky a vznikla pro mě naprosto nová divadelní i společenská situace. Ukázalo se, že se jedná o skutečně blízká setkání. Někteří lidé dokonce říkali, že je to moc nablízko a že mají rádi větší prostor a dav, ve kterém se ztratí. Při mém představení jsou diváci hodně obnažení, protože je to 1 : 1. Pro mě to ovšem bylo dobré, protože jsem se, jak už jsem říkala, bála vylézt na jeviště. Navíc jsem byla v přesile tím, že jsem věděla, na rozdíl od diváků, do čeho jdu.

Co to znamenalo pro vás?
Začala jsem zažívat hodně zajímavá setkání. Stávalo se, že jsem zahrála, diváci zůstali a povídali jsme si. Je to pro mě určitá společenská záležitost. Takhle já se potkávám s lidmi na festivalech.

Jak diváci reagují?
Je to různé. Většinou mě lidé neznají, a když se napíše divadlo pro jednoho diváka, tak se někteří bojí, protože nejsou příliš zvyklí chodit kamkoliv sami. Někdy pak prosí, zda by nemohli přijít ve dvou. Začala jsem tedy povolovat dvojice. Občas se pak stane, že dvojice spolu představení sdílí. Když přijde jeden divák, sdílím to s ním já. Tu a tam se stane, že lidé přecházejí za dveřmi, nahlédnou a jdou se podívat a pořád ještě neví, jestli do toho půjdou nebo ne. Když někde hraju víc dní, tak se třeba stane, že první den moc lidí nepřijde. Pak si to řeknou mezi sebou a všechno se změní. Na konci festivalu už většinou bývá tolik lidí, že se nedá všem zahrát. Někdy dokonce, to je legrační, stojí frontu na divadlo.

A při hraní samotném?
Někoho představení zasáhne a někoho ne. Nemyslím si, že by to bylo pro všechny. Už mi řekl jeden divák, že je to pro něho tak intimní situace, že mu to nevyhovuje. Nechávám každému volbu tím, že nechávám otevřené dveře. Existují i takoví týpci, kteří představení shlédnou úplně jako pěny a já nevím, co se s nimi děje. Pak jsou ovšem i diváci, kteří své emoce umějí dát najevo. To se hraje výborně. Dokonce se někdy stane, že se divák rozesměje a přenese se to na mě. I když je mezi námi krabice, chechtáme se společně a vzniká tak velmi intenzivní a pozoruhodné setkání s divákem. Je to velké dobrodružství.

Necítíte se někdy jako kněz při zpovědi nebo jako psycholog, který řeší problémy svých pacientů?
Vidím, že někteří diváci jsou nejistí, a tak jsem na ně hodná. Hlídám si, aby si nepřipadali, že je pozoruji. Je skutečností, že v danou chvíli jsou slabší. Nekoukám na ně, je mezi námi bedna a diváci vědí, že jsou v bezpečí.

Kolik her vlastně hrajete? A budete vytvářet další?
U dělat další, nevím. První vznikla náhodou, ale další jsem již dělala vědomě s tím, že chci tento typ divadla hrát. Po Nohavicovi jsem udělala tři Plíhalovy písničky a poslední automat, který mám s sebou na Hronově, není klip k písničce, ale spíše příběh, ke kterému mi udělal hudbu Oldřich Janota. Když jsem se trochu rozkoukala, začala jsem dělat i divadla, při kterých jsem z krabice vylezla ven. V krabici jsem byla chráněná a schovaná vzadu, ale pak jsem se přestala bát a zjistila, že je to hodně zajímavé a že mě začíná bavit přímý kontakt s lidmi. Navíc jsem začala spolupracovat s živými muzikanty, což je mnohem lepší než hraní s reprodukovanou písničkou.

Hraním divadla se takhle asi nedá uživit.
Samozřejmě že ne. Jsem učitelkou v ZUŠ a tímhle se přiživuji. Řešila jsem, jestli mám své automaty zdaňovat a kamarádka mi řekla, že se jedná o pouliční žebrotu, na kterou se daně nevztahují. Ale z toho, co si za den vydělám, si zaplatím třeba oběd.

Honza Švácha