Jiráskův Hronov

Brácha si při představení zakrývá oči - rohovor se souborem Rámus Plzeň

5. 8. 2013, 8:40


Označujete se za rodinné divadlo, ale zároveň uvádíte, že působíte při ZuŠ. Můžete to vysvětlit?
Zdena: Původně před asi pětadvaceti lety vznikl při ZUŠce soubor, který se samozřejmě hodně obměňoval. Setrvávaly moje dcery, Klára s Jarmilou. Dlouhé roky s námi působil i můj syn, který s námi ale už nehraje. Lidé se měnili, ale základ souboru zůstával. Navíc Terezka (Alenka pozn. red.) je moje vnučka, takže jsme v podstatě rodina.

Tři generace v jednom souboru. Jak se poskládáte při zkouškách? Je vaše režie opravdu kolektivní?
Terezka: To jsem nepochopila.
Klára: Hádáme se rádi, protože z toho vzniká spousta dobrých nápadů. Zdenička je pak dá dohromady a ukočíruje je, aby výsledek nějak vypadal. Ale hádáme se rádi.
Jéňa: A dohadujeme taky. A naopak.

Píšete, že spojujete humor a hlubší témata. co považujete za hlubší téma ve vaší inscenaci?
Zdena: Vztah rodičů k dítěti. Od kdy a jak je dítě schopné se začít samo prosazovat. Terezka s tím má docela problémy, je hodně empatická. Velmi vnímá ostatní, takže občas nic neřekne nebo si raději nic nepřeje, aby náhodou někomu neublížila. Měli jsme pocit, že ji potřebujeme trochu nakopnout, aby někde získala ostruhy, měla větší odvahu.

Souhlasíš, terezko?
Terezka: Jo. Asi jo.
Zdena: Tak to vidíte.

V inscenaci pomocí mlýnku na maso doslova „ždímete krev“ z poddaných. Nepřipadá mladším divákům scéna příliš drsná?
Klára: Když jsme začali zkoušet, můj syn scénu totálně nerozchodil, začal hrozně brečet. Vždycky když na ni v představení dojde, zakryje si oči a nekouká.
Terezka: Já to upřesním. Brácha nesnáší, když tady Jéňa jako cibule říká: „Já ještě vyrostu!“ Že je to nespravedlivý. Ukazoval mi, jak si bude zacpávat uši, aby to neslyšel. Ale zatím nevím, kolik jiných dětí se rozbrečelo.

Petra Jirásková