Jiráskův Hronov

Funguje to v každém svatostánku

13. 8. 2011, 13:25


Rozhovor s režisérem Petrem Haškem.

Jak jste našli tento text a proč jste se rozhodli ho inscenovat?


Text nalezl před dvěma lety pan Petr Polehla, který na něm založil svůj doktorát a přeložil ho do češtiny. My jsme se ho chopili, protože je to důležitá součást dějin českého divadla. Původně jsem se mu hrozně bránil. Je hrozně těžký a náročný pro současného čtenáře. A pak na mě byly vyvíjeny jisté tlaky, ať to zkusíme, tak jsme se o něj nakonec pokusili touhle formou. V Hronově jste hráli čtyři představení.

Jak herci zvládají nekonečné opakování svých výstupů? Některé jsou hodně náročné.


Projevil jsem se v tom trochu jako tyran. Musel jsem je přesvědčovat, že je lepší hrát čtyřikrát, protože se diváci víc rozdělí. Ale zvlášť pro některé exponáty to je velká zátěž, skoro vůbec se nezastaví.

Jak těžké je najít kostel, ve kterém byste mohli hrát?


Prosadit se do určitého kostela je docela těžké. Dokonce je to v rámci představení to nejtěžší. Potom, když už v kostele hrajeme, jsem kolikrát až překvapený, jak dobré jsou reakce i nedivadelních diváků. I když je inscenace formou netradiční, obsahem je myslím velmi pietní a prokřesťanská. Ale domlouvání kostelů je vždycky problém. Proto jsme šli za tím nejvyšším a sehnali jsme si záštitu monsignora Dominika Duky, která nám výrazně pomáhá.

Nakolik dokáže konkrétní kostel ovlivnit, jak představení dopadne? Je třeba v menším kostele hodně odlišné, než ve větším?

Do včerejška jsem si to nemyslel. Ale u prvního představení na Hronově jsem podcenil sílu kostela. Nevěřil jsem mu. A tak jsme rozložení exponátů neudělali vstřícně tomu kostelu, spoustu jsme dali mimo budovu. A nefungovalo to. Při druhém představení jsme změnili pořadí i umístění exponátů, víc jsem se spolehl, že tento kostel má v sobě duchovno, a vyplatilo se to. Mám takový pocit, že to nakonec funguje prostě v každém svatostánku.