Jiráskův Hronov

Mě zas tak nezajímá, co lidé říkají…

12. 8. 2011, 11:05


Hrála v Hanzlíčkově pražské divadelní společnosti a pak v hradeckém Divadle DRAK. V profesním životě se převážně zabývá hlasem. Pracuje pro rozhlas, od devatenácti dabuje (namluvila Gejitku z Rychlé roty). Vytváří dialogy a režíruje pro specializovaný dabing např. mého oblíbeného Robina Hooda. Na DAMU učí „hlasovku“ (Kabinet hlasové a mluvní výchovy). Jsem si jistá, že i když bude dělat hajzlbábu, tak si na tom najde něco, co ji bude bavit. S lektorkou semináře SMS Evou Spoustovou Málkovou jsme si poseděly ve Stovce a daly si jedno černý dobrý. Pokud budete mít příležitost, rozhodně se s ní seznamte. Jedná se o osobu, se kterou, i když strávíte Spoustu času, pořád vám to bude připadat Málo.

Říká se o tobě, že jdeš na hlas přes něco jiného než přes hlas…
Musíš postupovat od těla, aby věci, které děláš, byly vědomé. To, že se při práci s tělem uvolňují energetické uzly a odcházejí různé bloky, které jsou způsobené stresem, to je báječný druhotný efekt. Důležitý je sled, věci se uvolňují postupně, honíme moc zajíců najednou. Kdybych seminaristy přetížila jedním zajícem (hlasem), kterému vydrbu kůži na dřeň, tak mi padnou na držku během prvního dne. Musím přeskakovat z jednoho zajíce na druhého a vymyslet to tak, aby se vše doplňovalo. A přijde chvíle, kdy se to najednou složí, docvakne lehounce a přirozeně. Při práci s hlasem se dotýkáš hlubokých věcí, někdy ani nevíš, jak moc.

V semináři jsi mluvila o tom, že jdete cestu k sobě. Kam za týden dojdete?


Jen žasnu, jak jsou lidi úžasní. Jsou skvělý materiál. Všichni sice stojí na jedné startovní čáře, ale objem šutrů, který nesou na zádech, je u každého jiný, stejně jako rychlost, kterou jsou schopní je shazovat. Každý dojde k něčemu jinému. I studentům na DAMU jen ukazuju cestu. Třeba ani neuvidím žádný výsledek, člověka jen někam nasměruju nebo otevřu. Záleží na každém, co si z toho pro sebe vezme. Nedá se jen přijít a říct: věci jsou tak a tak. Nejde o to, že je něco správně nebo špatně, ale o místo, kde na cestě od narození k zralosti právě jsi. Nejsme na světě pro to, abychom dělali věci správně nebo špatně, ale proto, abychom je dělali teď co nejlíp.

Jak ses dostala k učení na DAMU a svému způsobu výuky?


Dělala a udělala jsem přijímací pohovor na DAMU. A protože u nás neexistuje žádná škola, kde by se učila práce s hlasem, tak mě vzali asi proto, že mám vztah k lidem. Vlezla jsem do školy a než mě pustili na studenty, tak jsem se chodila rok koukat, jak učí paní profesorky Regina Szymiková a Alena Hesounová. Pak jsem nastoupila do ročníku Milana Schejbala. A na lidech jsem se učila, tak abych neškodila. Zjistila jsem, že i když čtu, i když hledám souvislosti v těle, tak nic nevím. Tělo je tak biomechanicky propojené a tak psychosomaticky utvářené, že je to stejné jako v celostní medicíně.

Všechno souvisí se vším?


Když se rozřežeš na kousíčky, na jednotlivé orgánky a budeš se věnovat jen jedné věci, tak nebudeš vědět, proč se to děje a co ti to hází vzhledem k celém organizmu. Začala jsem se pořád ptát PROČ. Proč, když dám jazyk na půlku horního patra, tak mi jde najednou dech jinak? Proč to tak je? Neuměla jsem najít zdroj, který by mi odpověděl na různé otázky, které se objevovaly při práci s hlasem. Tak jsem se naučila sama hledat. Jsem tedy hlavně hledač. Když začneš pátrat, tak se před tebou začnou otevírat různé cesty, a když si z každého toho zdroje vytahuješ pro sebe důležité věci a jsi ostražitý… ťukne ti to. Vždycky všechno vyzkouším nejdřív na sobě a pak si to na studentech potvrdím.

Co nejzásadnějšího jsi našla?


Měla jsem štěstí, protože jsem našla asi pět základních učitelů, důležitých pro mou dosavadní cestu a vývoj. Tím, že se učíš, tak se nejvíc vyvíjíš sám. Vlastně je to strašně sobecké. Nejvíc se naučíš tím, že učíš. Našla jsem mimo jiné paní Song, od které jsem pochopila spoustu věcí z energetických systémů v těle. K ní jsem se dostala už ve chvíli, kdy jsem začala studovat čínskou medicínu. Mám za sebou zatím dva roky.

Čím se ty sama řídíš?


Nepředávat svou moc někomu jinému. Když jsi nemocný, jdeš k doktorovi a spolehneš se na to, že tě chemií vyléčí, tak část své moci předáváš, převalíš na někoho jiného. Pokud pro sebe můžeš něco udělat, tak to pro sebe udělej sám. A to se týká úplně všeho. Je to věc vůle. To jsou mé berličky. Je mi jedno, z jaké kultury, filozofie a z jakého směru si je půjčím. Když mi to prakticky funguje a podpoří klasický způsob školení techniky hlasu rychlejší metodikou, tak to použiju. Věci z mnoha zdrojů se mi skládají do jakéhosi systému.

Jak ho používáš při práci?


Myslím si, že když dostaneš do ruky člověka, kterému záleží na tom, aby se posunul dopředu, pokud jde o jeho hlas a artikulaci, je důležité podívat se na něj. Zjistit, kde je zablokovaný. Alespoň já to vnímám jako bloky. Jako kdybys byl schovaný v nějakém pancíři nebo brnění, které ti nedovoluje být volný a svobodný, fungovat tak přirozeně, jak ses narodil. To jsou zátěže, slupky, které můžeš oloupat, ale zase musíš opatrně, aby se ta slupka prudkostí nestrhla.

Koho dalšího důležitého sis našla pro svůj vývoj?


Olina Walló měla něco, čemu se říká české stříbro. Je to nesmírně zajímavá a obrovská ženská. Měla jsem štěstí, že si mě pustila do svého okruhu, naučila mě upravovat filmové dialogy. Ale deset let jsem také seděla u ní na schodech a pozorovala jsem, jak režíruje herce. Dělám i dabingovou režii a s vlastní úpravou – ještě pořád starou metodou, kdy máš čas na práci s herci. Nemůžu zavřít herce do studia a pustit červené světýlko, nevysvětlit mu, co ta postava hraje. Postupně přicházím na to, jací lidé jsou. Čím jsem starší, tím víc si vážím lidí kolem sebe. Když jsem byla čistě jen herec, tak jsem to nijak moc neřešila – jasně: přijde, řekne. Ale když jsi na druhé straně a vidíš, že přijde člověk, který ti poskytne materiál, který je nedefinovatelným způsobem drahý, cenný, podstatný, tak posune tvou práci někam, kam jsi vůbec nečekal, že by to mohlo dojít. To jsou neočekávané momenty, jako když najdeš poklad, zakopneš o zlatou cihlu.

Při dabingu je nejdůležitější strefit se textem do pusy, ne?


Když koukáš na lidské typy a každý den si studuješ lidi, jak se hýbou a jak mluví při tom pohybu, při úpravě dialogu tě zajímá, co dělá tělo a jak se člověk dívá a na co přitom myslí. A podle toho to děláš. Co říká text, není v zásadě tak důležité. To, že se mu trefíš artikulačně do pusy, vymyslíš vždycky. Podstatná je myšlenka pod tím. Když pak děláš s živými herci a typologiemi lidí, začneš je vnímat jinak. Mě zas tak nezajímá, co lidé říkají, mě zajímají druhé struktury.

Jak se cítíš na Hronově?


Tady jsem celkově nadšená. Neumím vůbec odpočívat, takže mi vyhovuje tenhle příšerný rytmus. I když pak v jedenáct omdlívám a přetahuju maximálně do půl druhé, protože musím být také zodpovědná, abych byla příčetná na semináři. To, že nemám pořádně žádné pauzy a jen přebíhám z jednoho na druhé, je paráda. Mám pocit, že jsem v plném nasazení. Nebaví mě žádná stagnace. Na ženskou jsem moc jangová, což není moc dobře, někteří lidé to blbě snášejí.

Jasanka Kajmanová