Jiráskův Hronov

Byla to láska na první pohled - celý rozhovor

9. 8. 2011, 15:15


Martina Schlegelová se poprvé objevila na JH jako lektor semináře autorského práva v roce 2006. Letos je režisérka souboru Letí jednou z týmu lektorů Problémového clubu.

Jste na takové divadelní diskuse zvyklá?
Ano, učím na DAMU, takže v seminářích se studenty něco podobného dělám. Ale novinkou je pro mě setkání s amatérským divadlem v širší podobě. Ne, že bych nikdy předtím neviděla amatérské představení, ale nevěnuju se tomu soustavně.

Kromě práce na DAMU trvale spolupracujete se souborem Letí, dnes Centrem současné dramatiky. Vzpomínám, jak váš ročník před lety okouzlil inscenací Ravenhillových Polaroidů. V Letí jste pak dělali další hru tohoto autora Bazén. A dnes dokonce udělujete Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci nového textu. Vzpomenete si, kde začal váš zájem o současnou dramatiku?
To nějak organicky vyplynulo ve škole. V rámci našich studijních plánů jsme neměli moc času se současné dramatice věnovat. Pak ale přišel podnět, že bychom měli v Disku uvést něco současného. Takže jsem na začátku třetího ročníku začala číst současné hry a okamžitě jsem poznala, že tohle mě zajímá ze všeho nejvíc. Byla to taková láska na první pohled. V Disku jsme pak uvedli Polaroidy, a vzhledem k tomu, že ve stejném ročníku na alterně udělali Skútři Discopigs, tak to tak vystřelilo a zviditelnilo nás to. V době, kdy jsem dělala lektorku současných textů v Dilia, jsem si vytvořila takovou bázi. A když jsem začala pracovat s Letí, které mělo současné hry v popisu práce, tak se to organicky nabalilo. Proč chci dělat zrovna současné texty? Pro mě konkrétně je to proto, že nemám potřebu dělat znovu další a další inscenace klasických titulů, které už jsem viděla od jiných světových a českých režisérů v dokonalé podobě. Zdá se mi zbytečné měřit si s nimi síly a doufat, že najdu něco super originálního. Mnohem víc mě baví vzít ten text, o kterém nic nevím a začít na nule. Protože jsem neviděla žádnou inscenaci nebo to nikdo ani neinscenoval, musím si tu cestu k divákovi najít úplně sama ve spolupráci s herci. To mě baví, je to vzrušující. Že ty texty nejsou prověřené časem a skýtají často spoustu záludností – někdy se stane, že až v půlce práce přijde člověk na to, že je to jinak, než si myslel. Je to adrenalin!

Pro mě u současných titulů bývá problém, že jsou vystavěny spíše na vyprávění nežli na situacích. A zdá se mi, že máte rádi právě takové texty (například hra Marka O´Rowea Terminus).
To je taková zajímavá věc, že jsme si až u několikátého titulu uvědomili, že se vlastně pořád vracíme k textům, které jsou velice narativní, a že se nám s nimi skvěle pracuje. Je to samozřejmě jen jeden proud současné dramatiky, ale dnes je na špici, protože ta narativní forma asi odpovídá tomu, co chtějí autoři sdělit. I pro inscenování je to velice zajímavé, protože takový text mi nevytvoří vstřícné podmínky, nedá mi ani rámec situace a často ani rámec postavy (například Ravenhillův Bazén). Takže je možné ho dotvořit skutečně až na jevišti. Když se pak podíváte na dvě inscenace Bazénu, jsou diametrálně odlišné. A právě tahle adaptibilita, svoboda je pro mě na těch textech přitažlivá. Před časem jsme na konferenci věnované současným textům diskutovali o tom, jaký by měl být současný dramatický text. Že by měl být na jedné straně natolik obecný, aby byl přijatelný pro různé země, ale přitom musí mít v sobě něco velice regionálního, lokálního, což mu dodává kouzlo. Ty vůně, které mě zajímají. A možná, že narativní forma, protože nesvazuje inscenaci, může být svébytná, hodně otevřená vůči publiku. I v současné době ovšem vznikají texty, které mají stavbu klasičtější, nebo úplně klasickou. Ale je tu problém. Pokud si nějaký současný autor troufne napsat hru v klasické stavbě, velmi často je hra označena za příliš bulvární.

Dá se podle vás tenhle typ divadla dělat jinak než generačně?
Myslím, že se dá dělat v souboru, který není výrazně generační. Mimochodem, dnes už ani Letí není generační záležitost. Je nám už kolem třicítky, a někteří noví mají dvacet a jiní k čtyřicítce. Ono se to tak rozvírá, což je klasická situace. Ale ono ani tak nejde o herce, spíše o publikum. Taková věc se totiž asi nedá dělat ve městě, kde není určitá skupina diváků. Máme zkušenost, že když přijdeme před publikum, které není připraveno na současnou dramatiku, tak jsou lidi z 90% příjemně překvapeni, že se chytili, bavili se, a měli pocit, že se mluvilo nich. Protože očekávali nějakou experimentálnější, nesrozumitelnou výpověď. Ovšem problém je dostat to publikum do divadla. V podmínkách větších měst podhoubí lidí, kteří jsou ochotni přijít, je. A nabalují na sebe další. Ten systém funguje. Ale nedovedu si představit, že by se s něčím takovým dalo začít v regionu.

V Letí máte cyklus 8v8, kdy je hra uváděna ve scénickém čtení. Bohužel ale jen jednou. S tím mám problém – když nestačím přijít, mám smůlu. Proč uvádíte některé hry jen jednou?
My jsme si časem ověřili, že není dobré to dělat víckrát. I když ohlas byl vždycky velmi dobrý, při druhém uvedení skici to vždycky fungovalo o 50% hůř. Protože to je skutečně tvar udělaný na tři zkoušky a počítá do jisté míry s tím, že to bude happening. Nedá se to zopakovat, protože se to prostě rozsype. V okamžiku, kdy se hraje podruhé, herci začnou podvědomě vzpomínat, co se povedlo, a najednou z toho strašně vylezou ty technické nedokonalosti. A taky je rozdíl režírovat inscenaci a skicu. Je to jiný typ práce. Někdy narazíme na to, že režisér, který udělá dobře inscenaci, neumí dobře skicu. A naopak.

Zajímalo by mě, kam se dnes Letí ubírá. V loňském roce jste hodně „kočovali“ po divadlech, výrazněji spolupracovali se zahraničními autory, ale přesto jsem měla pocit jakéhosi tápání.
Letí má tu ambici být Centrem současné dramatiky, její platformou v České republice. Kdybych to řekla úplně primitivně, něco jako pražský Royal Court Theatre. Prostě divadlo autorů. Naše inscenační tradice je spojena spíše s Německem, kde vládne divadlo režisérů. A my považujeme za primární uvádět texty, pokud možno co nejblíže tomu, jak si autor přeje svou hru na jevišti vidět. A režisér tam má skutečně sekundární úlohu. Jde tedy o typ divadla autorů, nikoli o autorské divadlo. Chtěli bychom nadále přinášet nové věci, protože máme pocit, že opakovat ty zaběhnuté není třeba. Na to jsou u nás jiná divadla, protože ta naopak potřebují, aby se nový text někde prověřil, než ho pustí do svých dramaturgických plánů. V podstatě jsme postupně dospěli k tomu, že navazujeme mezinárodní kontakty. Náš projekt je v zahraničí známější a úspěšnější než v České republice. Daří se nám velmi dobře se zapojovat do evropských sítí a spolupracovat s různými lidmi. Vedle té dramatické inovativnosti je důležité zkvalitňovat podmínky pro naši inscenační práci a zkoumání principů, jak nové drama vůbec inscenovat. Zjistili jsme, že se dostáváme do fáze, kdy už nemůžeme být Centrum bez centra. Kvalita naší práce trpí tím, jak se pořád stěhujeme a vynakládáme na to finanční i lidské kapacity. Na druhu stranu je to zdravé, protože za minulou sezónu jsme prošli třemi divadly, navázali jsme kontakty s jejich uměleckým vedením. Ale nejde to dělat do nekonečna. Už se potřebujeme soustředit na koncepčnější práci, takže příští sezóna bude ve znamení hledání vlastního prostoru a usazení se v něm.

Jana Soprová