Jiráskův Hronov

Nekrácený rozhovor s Milanem Uhde

7. 8. 2011, 10:15


Přinášíme vám nezkrácenou verzi rozhovoru s bývalým ministrem kultury, dramatikem a disidentem Milanem Uhde. Zdroj: ZPRAVODAJ JH

   To bys musel být talentovanej!

Dramatik Milan Uhde patří k lidem, kteří jsou pravidelnými hosty Jiráskova Hronova. Pro mě je symbolem prolínání oficiální a neoficiální tváře festivalu. Jako dramatický autor je nerozlučně spojen s malými, především alternativními scénami. Jako jednoho z porevolučních ministrů kultury jej ale stále vnímáme jako oficiálního reprezentanta české kultury. Ambivalenci tohoto postoje, správné shození vážnosti naznačuje už odpověď na první otázku…

Slyšela jsem, že před lety se během Jiráskova Hronova léta scházela ve Stovce taková exkluzivní parta, a že jste byl mezi nimi…

Je to pravda. Ale musím být pravdomluvný. My jsme se tam původně začali scházet kvůli tomu, že tam měli – a dodnes mají – skvělou libovou tlačenku, kterou krájejí velmi jemně, ne na ty tlusté plátky jako jinde. Takže to původně byla „tlačenková společnost“, ke které se připojili různě divadelně i politicky věhlasní lidé. Jejím členem a štamgastem byl nyní už bohužel zesnulý ministr kultury Pavel Dostál, režisér František Zborník s manželkou, pan režisér František Laurin a mnoho dalších. Takže já bych tu společnost podezíral, že vznikla kolem tlačenky, nikoli kolem prominentů. 

Nicméně, na festival jezdíte nejen kvůli požitkům gurmánským. Jací jsou z vašeho pohledu dnešní amatéři?

Amatéři – pokud jde o kvalitu představení – dnes podle mě vpluli do takového divadelního proudu, že jsou jejich výkony srovnatelné s profesionály (i když ti to neradi slyší). Například herci, kteří včera hráli variaci na čapkovskou Lásky hru osudnou, i ti z Lakomce – to byly výkony nejen úctyhodné, ale skutečně strhující. Já mám proti těm inscenacím sedm set padesát devět námitek, protože jsem takový šťoural, ale herecké výkony byly úplně úchvatné, stejně jako celá ta groteskní stylizace Moliéra.

A hned se nabízí další srovnávání – tradičního a alternativního divadla…Také otázka na mnohahodinovou diskusi.

Jsem proti takovému třídění za každou cenu. Já jsem se vždycky nafukoval, a nafukuju se do dneška, že jsem dokázal psát pro profesionální divadlo a i pro alternativce, a nikdo to nepoznal. Jsem přesvědčený, když mám látku, která se hodí pro alternativní divadlo, tak ji tak napíšu. Strašně nevěřím v diktát tzv. nepravidelné dramaturgie. Co je to? Když mám hru o tom, jak se rodina sejde v neděli, a řeší problémy, které se navrstvily za 40-50 let a konečně za jedno půldne vyhřezly, nemohu to psát jako brechtovskou hru se songy, musím to nasypat za jeden stůl a odehrát v jedné dekoraci. Ale když mi Vladimír Morávek řekne: Vy mi napíšete hru o Janáčkovi, aby tam byl celý jeho život a tvorba, i všechny rozpory, vím, že tohle se do jedné dekorace nevejde. Samozřejmě, že se to rozvíjí jako brechtovská hra s komentáři a vstupy. A není to kvůli objednávce, ale proto, že si ta hra o takové zpracování řekla.

Už dlouho mi vrtá hlavou otázka, zda jste vy – jako zkušený dramatik – někdy sám stál na divadelní scéně?

Nikdy. Příčina byla jednoduchá. Věděl jsem, že divadlo vyžaduje určitou pohybovou dispozici. A já ji nemohl od útlého dětství nabídnout, protože v tělocviku jsem patřil k třídním nešikům. Spolužáci to přijímali s velkým ohlasem, protože jinak jsem byl opovrhovaný jedničkář, který se všecko naučil a odříkal. A najednou jsem měl v tělocviku vážné potíže, když jsem měl udělat kotoul nazad. Já si totiž netroufl nikdy k ničemu, co bylo spojeno s rizikem. Nářaďový tělocvik probíhal tak, že jsem se nějak vysoukal na hrazdu a profesor tělocviku na gymnáziu volal: Stačí, stačí, dolů! Ale tak docela bez ambicí umělecky působit jsem nebyl. Recitoval jsem, účastnil jsem se různých gymnaziálních soutěží v recitaci, recitoval jsem i na školních besídkách. Poezii jsem měl rád, ale bylo jasné, že to k ničemu trvalému nepovede. Že je to ryzí amatérismus. A tak to zůstalo.

Zjistil jste, že je příjemnější texty psát a dívat se, jak to ostatní zpracují…

Cesta vedla oklikou. Velmi jsem toužil se přihlásit na JAMU, ale maminka, na kterou jsem tehdy dost dal, říkala: „To nedělej, nedostaneš se tam, to bys musel být talentovanej!“ Mně to nebylo jasné, a tak jsem vyzvídal proč. Maminka na to: „Ty máš znalosti, ale ty ti na  umělecké škole nebudou nic platné. Tam je potřeba talent, ten ty nemáš.“ Takže jsem se rozhodl hlásit na filozofickou fakultu, kde jsem mohl znalosti nejen předvádět, ale  v některých věcech i nabývat. A Janáčkova akademie múzických umění pro mě zůstala takovým nesplněným snem. Po letech mi to bylo líto, protože si myslím, že bych se tam dostal. Už nikdy jsem se k tomu nápadu nevrátil, protože jsem se stal redaktorem Hosta do domu, a po návratu z vojny zakotvil v amatérském souboru s profesionálními ambicemi, brněnském divadle X.

Vaše divadelní působení jsou spojeny s divadly malých forem. Z nichž potom vzešli mnozí profesionálové.

Velké divadlo včetně onoho vyhraněného politického divadla, které provozovali v Brně v Mahenově činohře Sokolovský a Srba, bylo pro mě předmětem smíchu. Ta pompa, ta okázalost – to já jsem zesměšňoval. Pro mě bylo divadlo intimní, tehdy spojeno především s poezií a velmi stylizovaným slovem. Do divadla jsem chodil od útlého věku, ale pokud jde o můj vlastní vklad, ten probíhal v „Iksce“, kde jsem dělal dramaturga, autora, a věnoval se také sepisování textů písní, protože tam byl vynikající muzikant, jakého jsem už nikdy poté nepotkal, a to byl Petr Skoumal.

Dá se říci, že asi nejslavnější vaší věcí je Balada pro banditu. Zajímalo by mě ale, které své hry si vy sám nejvíc ceníte?

Já mám na tom žebříčku na nejvyšším stupni Zázrak v černém domě. Možná je to tím, že mi tahle hra dala nejvíc úsilí. Já jsem klohnil 7-8 verzí, naštěstí jsem sám poznal, že stále ještě není dobrá a znovu jsem ji přepisoval a obráběl. V té hře je pro mě nejvíc osobního. Když jsem viděl premiéru v režii Juraje Nvoty v Divadle Na zábradlí, měl jsem poprvé v životě pocit, že je to to, co jsem chtěl udělat, že to přesně odpovídá mému záměru. Zatímco při dosavadních hrách jsem vždycky měl buď pocit zklamání (já jsem to myslel líp a ono to vyšlo na 70%) a nebo jsem si na druhé straně myslel, že ta hra není až tak dobrá, což byl případ Balady pro banditu.

Ale vlastně jsem pyšný, že se dodnes – a to už 35 let –Balada pro banditu hraje. I když různá provedení leccos přidávají, obměňují, doplňují, a já mám pocit, že už to není moje hra, ale veřejný majetek. Je to obrovské zadostiučinění pro autora, který tu věc napsal za totality, v naprostém temnu. Ten rok 1975 pro mě byl nejhorší v životě, jakž takž jsem se už smířil, že jsem zakázaný, že už žádné milostivé léto nebude, ale ještě jsem nepochopil, že se proti tomu musím nějak postavit, že nemůžu jen ublíženě sedět doma. Já jsem byl těsně před podpisem Charty, ale ještě jsem nevěděl, čí jsem. Už jsem nebyl člověk československého režimu, který mě vyvrhl, ale k tomu odporu jsem ještě musel dozrát. Vím, že v roce 1975 bych Chartu nepodepsal. A v této situaci vznikla hra, která se hraje i v roce 2010 a stále někomu něco říká. Přitom je to hra, která je velmi tělesná. Ale ta otázka života a smrti, a otázka, co si člověk počne s vlastním životem, jestli se podrobí nebo se postaví proti – nikdy to není úplné určení. Někdy se člověk může postavit proti, a ocitne se mimo. To už je zlé, taková ta „ghettoizace“ je velmi ambivaletní. Ano, nechtějí mě, takže se můžu stáhnout s kamarády do úzkého kruhu, ale běda, když z toho udělám zásluhu, velikost a začnu si na tom zakládat. V té době pro mě byla velká otázka „individuální teror“. Já jsem tehdy chodil a manželku otravoval úvahami, že slušný člověk v Československu v roce 1975 by se měl dát na individuální teror, vzít pumu  nebo zastřelit pár komunistů. To byla frajerská, hloupá řeč, ale já jsem cípek té řeči měl a v té Baladě pro banditu jsem se snažil sám sobě, autoterapeuticky, odpovědět na to, jaké je to s člověkem, který se takhle vyhraní, jde proti všem.

Myslím si, že vámi zmíněná hra Zázrak v černém domě u vás šla nejvíc z duše. A k tomu se mi hodí naše letošní téma – hádání se duše s tělem. Jak vy vidíte v tomto smyslu divadlo?

Já souhlasím, ale zároveň podotýkám, že moje celoživotní divadelní poznání mi napovídá, že je zle, když duše nemá tělo, nemá nohy. To se i v minulosti, i teď leckterému učenému a poučenému divadlu stává. Že ta duše ovládne prostor tak, že ty nožičky jsou strašně útlé a vlastně se vznášejí někdy příliš vysoko. Jsem stoupencem názoru, že divadlo je věc tělesná, že se na jevišti má něco odehrávat, že si lidé nemají jen povídat, i když sebezajímavěji. Že ty tělesné projevy tam prostě organicky patří a bez nich to nejde. Proto mám rád takové jadrné divadlo jako komedie dell´arte, i když bych něco takového neuměl psát, já tímto způsobem neuvažuju. Ale rád se na to dívám, rád se dívám na Feydeauovské frašky a směju se u toho s odpuštěním jako primitiv. Pokoušel jsem se několikrát takovou frašku smontovat, ale ono to prostě někomu není dáno. Tohle tělesné divadlo mě sice baví, ale zároveň si myslím, že tam, kde duše není přítomna nebo se krčí někde v koutku, to není dobře. Divadlo při všem snažení o to, aby bylo dnes, teď, tento večer, má usilovat o určitý přesah. Nebo nemusí - ale pokud je to skutečně plnokrevné divadlo, tak tam ten přesah přirozeně je.

Jana Soprová