Jiráskův Hronov

Rozhovor s Kateřinou Fixovou

6. 8. 2011, 18:25


Chybí divadelní vzory

„Měla jsem oba dva rodiče divadelníky. Máma hrála v Divadle pro děti a mládež, takže jsem už jako malé dítě chodila do divadla,“ říká Kateřina Fixová a dodává, že na profesionálních prknech stála už v deseti letech. „Potřebovali nějakou alternaci, tak mě máma přivedla s sebou a já hrála ve Wolkerových pohádkách. Pak nastalo pubertální období, kdy jsem si řekla, že divadlo nikdy v životě dělat nechci. Doma jsem totiž pořád poslouchala, jak je to divadlo nespravedlivé, jak jsou kolegyně blbé, režiséři hovada a dramaturgický plán na prd,“ vysvětluje v počátku našeho rozhovoru.

Když ne divadlo, tak co?

Rozhodla jsem se, že budu vědec a začala jsem tedy studovat matematické gymnázium. Časem jsem ovšem zjistila, že je na škole řada daleko lepších vědců, než jsem já. Uměli z hlavy umocňovat a odmocňovat a já si řekla, že matematika pro mě nebude to pravé ořechové. V tu dobu mě také oslovili z dramaťáku a já začala pracovat i tam. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že půjdu do divadla, ale ne jako umělec. Na divadelní fakultě se v té době otevíral obor Organizace a řízení divadel a já se rozhodla pro tento směr.

To se ti ovšem nepovedlo. V současné době působíš jako dramaturgyně a herečka…

No, nepovedlo. Dramaturgyní jsem se stala vlastně náhodou. Do divadla v Mostě jsem nastupovala už jako dramaturgyně, protože mně tehdejší ředitel Jaromír Šnajdr dal nabídku, abych tam v této pozici působila. Přišlo mi to trochu srandovní, protože jsem o tom příliš nevěděla, ale zkusila jsem to a vlastně to dělám dodnes. Hrát divadlo jsem začala tím způsobem, že na mě jedna moje kolegyně v Mostě, která o mě věděla všechno, práskla, že umím hrát divadlo. Chyběl totiž někdo, kdo by zaskočil za nemocnou herečku. Tím pádem jsem vlezla do představení a od té doby jsem hrála jednu až dvě inscenace ročně.

Jak vzpomínáš na Anebdivadlo?

Samozřejmě vzpomínám na Anebdivadlo hrozně ráda. Byla to doba, která lidi v divadle hodně myšlenkově spojovala. Byli jsme plus mínus cihlička stejného věku a měli jsme tudíž podobné názory. V okamžiku, kdy jsme měli nějaké úspěchy – třeba tady na Hronově – užívali jsme si to hodně. Mnoho mi dalo především v tom, že mě přivedlo od matematiky zpátky k divadlu. Dodneška ve mně zůstaly z té doby amatérské postupy. Jsem schopná v divadle zaskočit třeba za inspicienta, za zvukaře a osvětlovače už dneska asi ne. Když mi někdo ukáže, jak se to dělá, klidně půjdu oblékat kolegy nebo lepit paruky. Nedělá mi to problém.

 

Zkusila sis oboje. Když porovnáš amatérské a profesionální divadlo, v čem je největší rozdíl? V tom, co jsi teď naznačila? Ve specializaci divadelních profesí?

Myslím si, že právě v tom. Na profesionálním divadle se zabýváš především tím, kvůli čemu tam jsi. Herec má víc prostoru na to, aby divadlo hrál. V profesionálním divadle prostě dělá každý to, co umí a v amatérském každý téměř všechno. Musím však říct, že v obojím jsem ráda. Oba dva způsoby jsou mi příjemné. Někdy je moc fajn, být u toho všeho a někdy je zase hodně fajn mít kolem sebe lidi, kteří ti zajistí kompletní servis. V některých typech rolí je dobře, když vyběhneš z jeviště a víš, že tam stojí tři lidé, kteří se na tebe vrhnou a pomohou ti s převlekem nebo rekvizitou. Na druhou stranu mám ráda, když funguje kolektivní divadlo a všichni přestavují a vzadu za jevištěm je takový ten tichý ruch. Oboje dvoje má své a oboje dvoje mám ráda.

 

Kdybys měla tu šanci se znovu rozhodnout, jestli se živit kulturou a divadlem, rozhodla by ses stejně?

To víš, že bych se zase rozhodla pro divadlo. Nedovedu si představit, že by to bylo jinak. Musím se ale přiznat, že z tohoto hlediska je mi v poslední době strašně smutno. Ze způsobu, jakým se v poslední době k divadlu a ke kultuře jako takové přistupuje z hlediska společnosti a z hlediska těch nahoře, je mi opravdu úzko. Bojím se, že se vracíme do doby, kdy místo, aby si divadelníků ve městě vážili, budou před nimi zavírat zahrádky, aby jim nekradli slepice. Mám pocit, že v poslední době máme spoustu celebrit, ale nemáme divadelní vzory, ke kterým bychom mohli vzhlížet. Pamatuji si, dobu, kdy byla generace Národního divadla jedno velké jméno vedle druhého. Byly to ovšem případy nejen umělců, ale prostě lidí, kteří měli nějaké charaktery. Tak byli známí i ve společnosti. Dnes, přestože jsem divadelník, si netroufnu vyjmenovat členy Národního divadla. Vytváříme tisíce celebrit, ale když se podíváš na televizi, nedokážeš pojmenovat většinu z nich.

 

Čím myslíš, že to je?

Média tě nutí, abys konzumoval třeba pana doktora Vopičku ze seriálu o doktorech, ale ne Martina Stránského, který je skutečně velká hvězda a velký umělec. Slyšíme jeho hlas a říkáme si, že je zajímavý, ale vůbec nevíme, o koho se jedná. Nevíme, co je to za člověka, zda si jej můžeš vážit nebo ne. Právě tohle se z divadla vytratilo a divadelníci už ani nepožívají úcty, kterou by si právem zasloužili. Té úcty, která by mohla alespoň částečně kompenzovat, že máme holé zadky a že jsme v kontokorentu každý měsíc.

 

Mám pocit, že diváci chodí do divadel právě na seriálové hvězdy…

To je určitě pravda, ale tu seriálovou hvězdu musíš dát na plakát s obličejem. Když jí tam dáš jménem, ne každý bude vědět, o koho se jedná. Těch, co mají diváci v televizi a v seriálech rádi, je mnoho. Lidé je obdivují, píší jim, ale když napíšeš na plakát, že hrají a bude tam pouze jméno dané hvězdy, divák nepřijde, protože prostě neví, jak se herec jmenuje. Je jich mnoho a zachází se s nimi jako s houskami na krámě. Na druhou stranu jsou herci samozřejmě rádi za příležitosti, které jim televize nabízí. Že existuje něco, co je může finančně podržet. Nemluvím tedy proti seriálům, ani proti reklamám. Nemohu, protože je to způsob, jak se uživit, když je člověk u divadla.

 

Máš nějakou vizi, jak by to mělo být?

Nevím. Myslím si, že je to obraz toho, v čem se společnost nachází. Přemýšlení lidí se obrátilo hodně směrem ke konzumu a k tomu, že prachy všechno vyřeší. Když je nemáš, tak nebuď!

Jan Švácha