Jiráskův Hronov

Při naplňování rozpočtu festivalu jsem schizofrenní

5. 8. 2011, 17:52


Starostka Hronova Hana Nedvědová je starostkou i po komunálních volbách, které se konaly na sklonku loňského roku. Pro Jiráskův Hronov to určitě není špatně. Je to zřejmé i z rozhovoru, který jsem pořídil ještě před začátkem letošního festivalu.

V loňském roce se konaly volby do obecních zastupitelstev. Změnil se nějak vztah hronovského zastupitelstva k festivalu?

Určitě ne. Ať jsou zastupitelé levičáci nebo pravičáci, vnímají, že Jiráskův Hronov je svázán velmi úzkou pupeční šňůrou s městem. Jsem ráda, že mnozí zastupitelé kvitují přehlídku s povděkem a nevidí ve festivalu pouze to, že město musí vynaložit určité finanční prostředky na organizaci a další věci.

Jak na festival hledí místní obyvatelé?

To byste se musel zeptat jich. Je pravda, že před časem se objevily problémy se stanem VOSTO5, protože program byl do dvou do tří hodin. Na to jsme měli dokonce i písemné stížnosti. Běžní hronovští občané to berou tak, že je ve městě živěji. Naštěstí se v posledních letech nestaly žádné excesy a navíc se doprovodného programu v parku účastní především Hronováci. V současné době se stížnosti zásadnějšího charakteru v průběhu festivalu prakticky neobjevují. Každý rok se snažíme něco vylepšovat. Když se dřív dlouho do rána nahlas diskutovalo o divadle nebo byl hluk a občas i nepořádek v ulicích, tak se občas nějaké stížnosti objevily. Dnes máme poměrně vypilovanou službu, která ráno nastupuje a uklízí město. Musím však také říci, že na uklízení je toho po hostech čím dál méně. Zdá se mi, že návštěvníci festivalu jsou dnes kulturnější a vychovanější než dříve. Právě včera jsme měli radu města a já byla dotazována, jak to bude s Jiráskovým Hronovem. Rada k festivalu přistupuje tímto způsobem: Nechť si lidé užijí divadla, nechť si užijí festivalu. Když to budou dělat s mírou, nemáme důvod dělat restriktivní opatření ohledně dodržování nočního klidu.

V úvodníku brožury letošního Jiráskova Hronova se zmiňujete o tom, že festival berete jako dar. Měla jste někdy pocit, že je to danajský dar?

Ten pocit zažívám vždy na festivalovém výboru, když se bavíme o tom, jaký bude rozpočet festivalu a jakým způsobem jej naplníme. V tu chvíli se stávám schizofrenní. Na jednu stranu vnímám fakt, že každá sranda něco stojí a jako spolupořadatelé musíme na přehlídce participovat. Na stranu druhou vím, jaké má město potřeby zbylých 355 dnů v roce. Když byl například v loňském roce Hronov mezinárodní a tudíž stál více peněz, muselo se sto tisíc z městské kasy přidat. A v tu chvíli za těmi penězi vidím kus chodníku a na okamžik považuji přehlídku za danajský dar. Ale je to opravdu jen krátká chvíle. Spolufinancování festivalu je totiž zastupiteli vnímáno tak, že zbytečně neutrácíme. Každému je jasné, že chceme-li zde festival mít, musíme se na něm nějakým způsobem finančně podílet.

V čele města jste už během třináctého festivalu. Je pro vás třináctka šťastné, či nešťastné číslo?

Číslo třináct zrovna nemusím. Moje šťastné číslo je sedmička. Ale nevěřím na černé kočky přes cestu a už vůbec ne na pátek třináctého. Existuje ovšem jedna zvláštnost, která se ke třináctce pojí. V roce 1999 jsem zahajovala Jiráskův Hronov poprvé a v předvečer Jiráskova Hronova se dával Poprask na Laguně, ve které jsem účinkovala v roli paní Libery. Teď jsme o dvanáct let dále a zase se uvádí stejná hra. Tentokrát v ní ovšem nehraji. Přijde mi, že se historie vrací alespoň v této hře, kterou jsem měla moc ráda. Tenkrát pro mě divadlo a parta kamarádů znamenaly strašně moc. Teď už divadlo nehraji. Není čas. Zkusila jsem to skloubit v prvním roce, ale nejde to. Máte termín zkoušky a ztroskotá to na vás, protože se třeba zrovna zvedne hladina řeky Metuje a musíte svolat povodňovou komisi. Neumím dělat deset věcí napůl, raději dělám pouze dvě, ale pořádně. Divadlo k mému žalu muselo bohužel z kola ven. Moc mě to mrzí, ale pevně věřím, že se jednou vrátím.

Které představení, za těch třináct let, co jste v pozici starostky Hronova, ve vás zanechalo nejsilnější dojem?

To představení jsem viděla loni. Možná je to tím, že už jsem starší a moje paměť nesahá tak daleko, abych si pamatovala, co bylo před třinácti lety. Velký zážitek jsem měla z Elegie tyrolské loni v sokolovně. To bylo hodně silné.