Jiráskův Hronov

Rozhovor s Janem Matáskem

7. 8. 2010, 14:40


Skladatel, ladič cembal, muzikant, stavitel klavírů, to všechno jsou obory, kterými se člověk může pyšnit. Letos jeden obor Janu Matáskovi přibyl – lektor semináře na festivalu Jiráskův Hronov. Kdo jste viděli předváděčku jeho seminaristů, víte, že pozvat jej sem, byl od organizátorů letošního Hronova výborný tah.

Jak jsi se - jako poměrně známý hudebník a tvůrce hudby pro divadla - dostal k vedení seminářů na festivalech?

Bylo to jednoduché. Pan Strotzer mě oslovil a já jsem přijel. V Chrudimi jsem byl čtyřikrát a na Hronově jsem poprvé. Vedení kursů mě baví. Je to o setkání s lidmi a vlastně pokaždé svým způsobem malý zázrak. Vždy mě to přesvědčí, že každý, ale úplně každý dokáže zpívat. Už jenom tím, že mluví a používá svoje hlasivky a svůj dech, dokáže zpívat. Jde o přesvědčení, které si po každém semináři utvrdím. Často se hlásí lidé, kteří nemají s muzikou vůbec nic společného a věří, že neumějí zpívat. Je to dost často jejich první věta. „Přihlásil jsem se na seminář, ale neumím zpívat.“ Snažíme se přijít na cestu, jak hlas využít, a vždycky na to přijdeme.

Vím, že jsi studoval na Ježkárně…

Měl jsem na Ježkárně profesora Víta Clara, který byl přístupný všem mým dotazům. Všemu, co jsem přinesl. Ať to bylo z hudby nebo ne, měl tu trpělivost a věnoval se mi. Šlo o velmi blízký a přátelský vztah. Pro mě to bylo obrovské setkání se vším, co k tomu patří. S celým průběhem, nadšením, krizí. Vždy mě vyslechl, všechny problémy jsme vyřešili. Dával mi praktické rady i k hudbě, kterou jsem už dělal pro divadla. Neučil mě jenom podle osnov. Byl skvělý a pomohl mi uvědomit si některé i nehudební zákonitosti. Pak jsme měli i teoretické předměty, kde se řešily konkrétní věci ohledně kontrapunktu, harmonie, vedení hlasů, psali jsme třeba fugu podle daných pravidel.

Na Ježkárnu jsi šel s tím, že budeš dělat hudbu pro divadlo?

Byl to můj nesplněný sen. Chtěl jsem vytvářet hudbu jako součást něčeho. Nechtěl jsem být někde schovaný skladatel a dělat si muziku pro sebe. Slyšel jsem například Vyšohlídovu muziku pro divadlo Drak, mým duchovním učitelem byl i Miki Jelínek. Oba dělali muziku, která doplňovala další umělecké dílo. Šlo mi o to dělat hudbu, která by zesilovala výsledný efekt.

Pro které divadlo jsi dělal poprvé?

Premiéra mé první muziky byla v Praze ve Viole. V monodramatu Libuše Havelkové, které režírovala Lída Engelová. Byla to obrovská náhoda. Ve své podstatě setkání na ulici. Prvopočátek se však odehrál daleko dřív. Dělal jsem učňák v Hradci Králové, protože jsem se pořád nemohl dostat na konzervatoř. V továrně Petrof jsem se učil umělecké stavbě hudebních nástrojů. Byl to učňák se vším, co k tomu patří. Týden praxe, týden teorie, učení se dřevin, lepidla a podobně. Pochopitelně také internát, alkohol a cigarety. Za ty dva roky jsem si uvědomil, že to nechci dělat, že to není nic pro mě, že by to mohl být život, který by mě donutil stát třeba u pásu. Když jsem pak byl v Praze, oslovil mě jeden pán, který měl restaurátorskou dílnu, protože věděl, že jsem dělal učňák. Oslovil mě s tím, že bych mohl být jeho učeň a že by si ze mě mohl vychovat svého následovníka. Právě tenhle člověk jednou někomu slíbil, že mu poskytne nástroj na nahrání scénické hudby pro monodrama Libuše Havelkové. Pak mi zavolal, že se bude u něj v dílně nahrávat, abych přišel, kdyby bylo potřeba cokoliv pomoci. Říkal, že se něco přiučím. Tak jsem přišel. Seděli jsme tam a povídali si, když se zničehonic objevila ve dveřích Lída Engelová. Trochu jsem jí znal přes tátu, ale nijak zásadně. Abych to zkrátil, pán, který měl dělat hudbu, nebyl schopen udělat svoji práci a vznikl konflikt, který vyvrcholil dramatickým rozchodem. Protože jsem Lídu trochu znal, chtěl jsem jí doprovodit na tramvaj. No, a cestou se mě Lída zeptala, jestli bych nechtěl dělat hudbu k jejímu představení. Souhlasil jsem s tím, i když jsem nikdy předtím nic podobného nedělal.

Svého času jsi účinkoval v kapele Ahmed má hlad. Hraješ v ní ještě pořád?

Hrál jsem tam jenom jako host. Začalo to tím, že nahrávali desku, na které chtěli mít pořádnou dechovou sekci. Byl jsem osloven, abych pomohl. Společná práce nás dost sblížila. Křest a následující koncerty jsem s nimi hrál. Protože však nemám tolik času, abych s nimi hrál dvakrát do týdne, poprosil jsem je, jestli bych nemohl vystupovat jenom jako host. Pár festivalů jsem s nimi projel a na jednom z nich potkal třeba Petra Vášu. Zase zvláštní náhoda.

V současné době v nějaké kapele hraješ?

Hraju téměř denně v divadle Minor. Máme spoustu představení, kde je živá kapela. Téměř každý den hraju na trombón, na trumpetu nebo suzafon. Dál hraju v komorním souboru Basfifa, který se zabývá interpretací od počátku hudebního zápisu po současnost. Pro mě je to obrovský odpočinek, protože nemusím nic řešit, nic organizovat. Vedle toho máme i kapelu, která vznikla z jednoho představení.Jmenuje se Orchestr posledního dne.

Je možné ji někde slyšet?

Jasně. Seznam koncertů máme na My Space, na Bandzone nebo na Facebooku. Určitě hrajeme zhruba za 14 dní jeden koncert na nějakém statku a jeden ve Vagónu (Národní 25, Palác Metro).

Co tě čeká po Hronově?

Měli bychom začít zkoušet v divadle Minor Broučky. Abych pravdu řekl, moc o tom nevím, protože teď jsem tady a nastoupím až do druhého týdne zkoušení.

Jan Švácha