Jiráskův Hronov

Kapsy hrající a zpívající

6. 8. 2010, 14:40


Na scéně stojí plochá předimenzovaná kulisa babičky – babička obr. Má šátek na hlavě, zástěru a veliké kostkované bačkory, trčící z pod bílé, nabírané spodničky. Přímo idylka, jak od Boženy Němcové, jen chybí Sultán a Tyrl. Potom nastoupí pět aktérů včetně kytaristy, oblečených do rádoby dětských kostýmů, kteří nám vypráví ústy dřevěné babičky pohádky obložené písničkami (Perníkovou chaloupku,Červenou Karkulku, Princeznu na hrášku, O Budulínkovi a Jak šlo vejce do světa). Jako by se v dnešním divadle bez písničkové ambaláže vůbec nedalo existovat. Všeobecná popkultura, která se line ze sdělovacích prostředků prorůstá nezadržitelně i na jeviště.

Nesporně je třeba ocenit schopnost herců navazovat komunikaci s dětmi v hledišti. Berou je jako přirozené rovnocenné partnery a nepodbízí se jim, naopak provokují k akci. Při interpretaci pohádek nemyslí ani tak na poselství původního textu, jako na komickou traverstii. Každá kladná odezva z hlediště vyvolává u nich viditelné uspokojení a ponouká je k tomu, aby se bavili sami a ještě více nutili děti v hledišti ke spoluúčasti na veselých výstupech. Každý z nich hýří vtipem, prima hraje na kytaru nebo zpívá a s dětmi to umí.

Z počátečních nápadů a vtipných hereckých zkratek, je třeba ocenit zejména scénku s Vlkem, kde byla použita velká hlavová maska a tělo s okénkem, kde bylo možno pozorovat babičku i Karkulku. Na jejich záchraně se zúčastnily děti. Usilovná snaha pobavit dětské publikum a vyburcovat jej k dalším a dalším akcím ale časem retarduje do stereotypu a společně se všudypřítomnými písničkami vzniká nudná směs. Maňásek Kašpárka má omezené pohybové a prostorové možnosti. Je odsouzený komentovat události pouze z babiččiny zástěry a nepřináší nic nového ani ději, ani humoru.

Zajisté dělat představení pro děti, a navíc pohádkové pásmo, není nic jednoduchého. Míra vkusu v tomto představení se udržela na solidní úrovni. Celá produkce navzdory snaze a schopnosti navázat kontakt je příliš svázána se zábavností ve stylu dětských televizních show v neděli dopoledne. Pohádky do kapsy se na závěr opět vrací k poučení, že babička je nejlepší. Končit mravoučným poselstvím není nejšťastnější a škoda, že si soubor neklade vyšší ambice směrem k divadlu poetickému a více respektujícímu materiál výchozích pohádek. Ale děti si čas strávený v divadle užily a dobře se bavily.

Jan Zavarský