Jiráskův Hronov

Rozhovor s Danute Vaigauskaite

5. 8. 2010, 14:00


Elegantní dáma, doktorka Danute Vaigauskaite, která společně s pány Romanem Černíkem a Luďkem Richterem vede na letošním JH mezinárodní diskusní klub, překvapuje neobyčejně pozitivním pohledem na české divadlo (tvrdí, že dosud neviděla žádný vyloženě špatný český soubor). Ve své vlasti je považována v oblasti amatérského divadla za kapacitu adekvátní našemu profesoru Císaři.

Jak jste se vlastně dostala k divadlu? Byl někdo z vaší rodiny divadelník?

Kdepak, bydleli jsme na malém městě, maminka i tatínek pracovali v továrně, divadelníkem nebyl nikdo z nich. Spíše bychom v rodině našli muzikanty. Byla to taková domácká kapela – housle, tahací harmonika. Ale možná, že právě tahle tradice mě inspirovala. Pamatuju si, že jsem od dětství chtěla být herečka. A velmi pečlivě jsme se na to připravovala – četla jsme verše, tančila. Kvůli tomu jsem odešla z domova a začala studovat na Kulturním institutu. S tím, že se pak přihlásím na konzervatoř a budu studovat herectví. Pak jsem pracovala na škole v oddělení režie a vedení, a přitom jsem se přihlásila na konzervatoř. Bylo to v roce 1977 a tehdy byly v módě boty na silné podrášce, v zářivých barvách. No, a já jsem si na zkoušky vzala právě tyhle boty. Při vstupu na scénu, kde jsem měla předvést hereckou etudu, jsem to nějak špatně odhadla a natáhla se jak široká tak dlouhá. A tehdy jsem si uvědomila, že vlastně nechci být herečka a na třetí kolo zkoušek jsem už ani nešla. Moje cesta se obrátila jiným směrem. Vydala jsme se na univerzitu v Klaipedě, kde jsem studovala režii a vedení divadel.

A co bylo po studiích?

Byla jsem požádána, abych přednášela režii na univerzitě, ale já jsem se chtěla dostat hlouběji do oboru a taky do Moskvy, do Moskvy... (jak v Čechovových Třech sestrách). Moskva pro mě byla doslova vytoužená. Podařilo se mi tam dostat velmi kuriózně. Připravovala jsem disertaci na téma Umělecké tradice v litevské amatérské kultuře. K tomu bylo třeba mít tři různé profesory z oboru, ale v Litvě byli k dispozici jen dva. Takže jsem odešla do Moskvy, kde jsem strávila dalších pět let studia. Navštěvovala jsem přednášky v GITIS a získala jsem praxi ve Studiu MCHAT. Byla to fantastická doba plná zážitků a zkušeností, načerpala jsem spoustu informací z profese, které postupně vytvářely zázemí mé profesionální práce. Kromě studia jsem ještě dělala asistentku na univerzitě.

To už byla doba perestrojky…

Ano, zažila jsem konec Andropova a nástup Gorbačeva, celou perestrojku. Byla tam najednou spousta věcí, nad kterými jsem doslova vyvalovala oči. Náš profesor byl velice silná osobnost, a když se začalo diskutovat o tom, že komunismus je mrtvý, tak jsem si říkala: Proboha, takhle mluvit v Moskvě, baště komunistů, vždyť nás zavřou!

Za chvíli se doba změnila docela. A kam jste zamířila vy?

Po studiích jsem se vrátila domů do Klaipedy a rozhodla se změnit profesi. Byla jsem vystudovaná v oboru vedení divadel, ale od té doby jsem se začala věnovat něčemu zcela jinému, a to hlasové výchově. Byla jsem na stáži na Gruzínské akademii a v tamním divadle a také na akademii v Peterburku. Domů jsem se vrátila v roce 1990. Na nově ustavené Univerzitě v Klaipedě jsem v roce 1992 byla zvolena vedoucí katedry vedení divadel a už jsem v této funkci neuvěřitelných 18 let. Strašně to letí.

Znamená to, že je pro vás profesionální divadlo prací a amatérské divadlo koníčkem?

Ne, já to tak nerozděluji. Když se člověk zabývá divadlem, jinak to ani nejde. Připravujeme studijní programy, materiály pro profesionální herce a režiséry, kteří pak spolupracují jak s profesionály, tak amatéry. A můj zájem o amatérské divadlo je na profesionální úrovni – diskutuji o představeních, vedu semináře, workshopy, organizuji festivaly a různé akce. Jde o to nedívat se na oblast amatérského divadla skrz prsty, ale snažit se mu porozumět, aby bylo možné nastavit určitá kritéria. V amatérském divadle je umělecký šéf (či režisér) jedinou rozhodující osobou, je odpovědný za vše. Srovnávám- li sama pro sebe, v oblasti profesionálního divadla bych za posledních pět let spočítala dobré inscenace na prstech jedné ruky, v amatérském divadle je jich daleko více. Je to i proto, že jsou herci velmi dobře organizováni, dělají to s radostí a nadšením, mají přesné úkoly. Takže do jisté míry je to profese, ale i koníček, jde o to neohrnovat nos nad amatérským divadlem, jako něčím horším.

Pracujete v organizaci AITA/IATA?

Byla jsem sedm let prezidentkou Severoevropské části AITA / IATA (NEATA) a také 15 let prezidentkou litevské amatérské asociace a národního centra. Loni jsem dala svou funkci k dispozici a nyní jsem viceprezidentkou mezinárodní části.

Na Hronově jste poprvé?

Ano. A ráda bych využila příležitosti, abych poděkovala za pozvání na festival. Myslím, že především Lence Lázňovské, která mě zná a která mě doporučila. Byl to pro mě úžasný dárek. Ze zdejší návštěvy přinesu litevským amatérským divadlům zkušenosti o tom, jak to tady funguje, jak po stránce organizační, tak programové, ale i co se týče podpory z veřejných i soukromých zdrojů.

Jana Soprová