Jiráskův Hronov

Rozhovor s Miloslavem Klímou

4. 8. 2010, 19:05


Řadu let spolupracoval s režisérem Janem Grossmanem a na druhé straně s Josefem Kroftou. Považuje to za své štěstí, protože „měl tak krásně rozkročený divadelní život jako málokdo na světě!“

Prof. Miloslav Klíma je mezi svými studenty proslulý heslem: „Opis, ne popis!“ a dále obavou, že kvůli faktografii a encyklopedickým informacím ubývá potřeba vytvářet metafory, i schopnost je číst. Má rád divadlo, které se neodehrává ve slovech, ale v akcích a základem je pro něj dramatická situace. Seminaristům se zde snaží vysvětlit, že jejich divadlo se možná obejde bez dramaturga, ale rozhodně ne bez dramaturgie!

Pimprlové divadlo jsem nepřijal Překvapili vás něčím účastníci vašeho semináře?

Dopředu jsem jim zadal úkol, aby se pokusili podle pohádky Pasáček vepřů připravit scénář pro inscenování. Společně jsme pak rozebírali, zkoumali, jestli jejich postup má nebo nemá dramatickou situaci a diskutovali o zvoleném způsobu divadelního uvažování. Trochu jsem se při tom polekal, jak často se používá vypravěč jako epický princip, který všechno vyřeší. Ale když se na divadle všechno jenom řekne, pak si kladu otázku: je to ještě divadlo?

Setkáváte se s tím, že by od vás lidé chtěli slyšet nějaký „návod, jak dělat divadlo“?

Ano, ale na to vždy říkám: Chcete-li dělat divadlo s návodem, tak raději žádné nedělejte! Návod nemůže existovat, protože každá nová inscenace je originál. Jsou samozřejmě určitá pravidla, kompoziční záležitosti, žánry apod., to všechno mohu vzít v potaz, ale při tvorbě jde vždy o hledání. Pro jednoho je v určitém textu důležité to, pro jiného ono. Čili neexistují obecné návody, neexistuje ani dobře nebo špatně, existuje rozhodnutě nebo nerozhodnutě.

To je jedna z vašich zásad. A patří k nim i zamyšlení o tom, že všude je spousta nápadů...

Alfréd Radok říkal, že dostat nápad není problém, ale umění začíná tam, kde se nápadu umím zbavit. V každé hospodě můžete vidlemi přehazovat spoustu úžasných nápadů, ale zrealizovat, zartikulovat nápad tak, aby se dal provést, byl čitelný, strukturovaný, srozumitelný a fungoval s těmi, jimž je adresně určen, to je skutečně umění. Abych toho dosáhl, musím zahodit milióny nápadů, abych vyselektoval ten opravdu nejlepší.

V posledních letech jste spojován s loutkovým divadlem, cítíte se jako loutkář?

Ne, to se neodvažuji. Slovo „loutkář“ se většinou chápe jako jistá ortodoxnost nebo zaujatost. Já jsem se k loutkovému divadlu dostal díky kontaktu s Josefem Kroftou a divadlem Drak. Pracoval jsem s nimi v 80. letech, kdy byl Drak velmi slavný po celém světě a bylo pro nás důležité především hledání, experimentování, tvůrčí neklid. To mě bavilo! Vždy jsem svou pozici chápal, že jsem divadelník, který toho času ke svému vyjádření víc používá materiály, loutky apod., ale loutkové divadlo, jak se dnes často „pimprlově“ chápe, jsem nikdy do sebe nepřijal.

Mám dojem, že se právě materiálové nebo loutkové divadlo tak, jak ho vnímáte vy, stává oblíbenou cestou současných – i činoherních - divadelníků. Vidíte to taky tak?

Často ano, protože není výjimkou, že se rekvizity oživují, stávají se spíš postavou než rekvizitou, konají, jednají, někdo je animuje a pak je zase odloží. Myslím, že vývoj loutkového divadla, co se týče mnohosti prostředků, hodně obohatil i vývoj divadla jako takového. Jen se domnívám, že hravost a asociativní akcent, který to přineslo, může být jen přechodnou vlnou. Za 20 let bude třeba velmi avantgardní vzít text Ibsena a zahrát ho celý od A do Z. Divadlo prostě není nikdy stále stejné.

Divadlo je umění a hodně lidí považuje umění za něco málo uchopitelného, někdy až „mystického“. Vy ho ale spojujete s vědou. Jakým způsobem může být divadlo vědeckým prostředkem?

Nejen divadlo, ale umění jako takové! Ovšem mluvím teď o opravdovém umění, kterého je velmi málo, je to vzácné koření, i když se dnes za umělce vydává kdekdo. Pokud se jedná o skutečné umění, lze jím dosáhnout poznání možná hlubšího než vědeckým poznáním. Avšak jinými prostředky, tj. uměleckými. To řekl i Masaryk! Aby se to nepletlo: nemluvím teď o uměnovědě, vědě o umění, která umění reflektuje, to je jiná věc. Já mám na mysli to, že základním smyslem umění je to poznávání. Jsem přesvědčen, že uměleckým konáním poznáme mnohem víc, než když prozkoumáme třeba aminokyseliny. Na to se snažím spolu s kolegy upozornit a vytváříme hodnotící systém, který pak bude fungovat na uměleckých školách, a možná i jinde.

A na čem teď konkrétně pracujete jako dramaturg?

Protože jsem momentálně prorektor a věnoval jsem se získání evropského certifikátu Diploma Supplement Label pro AMU a pracuji na získání ECTS, což je mnohem složitější, přiznávám, že mi na tvorbu nezbývá čas. A upřímně řečeno mi to velmi vadí!

Ale se studenty na DAMU konzultujete jejich práce, takže jste stále uprostřed tvorby, ne?

To ano! Režisérské duo SKUTR, Jiří Havelka, Rosťa Novák, Petra Tejnorová – to jsou tvůrci, kteří by se urazili, kdybych nepřišel na jejich zkoušku. A já tam chodím s velkým nadšením a radostí. Kolikrát jim pořádně nerozumím a nutí mě to přemýšlet a snažit se pochopit a jsem pak šťastný, chápete, p o z n á v á m, jsem v poznávacím procesu. A co víc je štěstí?!

Zuzana Vojtíšková