Jiráskův Hronov

Rozhovor s Milanem Strotzerem

4. 8. 2010, 18:40


Letošní Hronov je plný odchodů. Pan profesor Císař řekl, že je tu letos pracovně naposledy, ty máš prý letos odejít do penze. Jste domluvení, nebo je to náhoda?

Nedomlouvali jsme se. Kdysi jsem byl ve stavu, že jsem uvažoval o odchodu z téhle profese. Tehdy pan profesor pravil: Milane, jestli končíte vy, končím taky. Pro mě to byla od pana profesora velká poklona, ale byl by hřích, kdyby tenkrát skončil, a ani já jsem nakonec neskončil. A teď se to tak zkrátka sešlo. Koncem roku mohu odejít do penze. To neznamená, že odejdu ze scény, asi dál zůstanu na Artamě a budu pracovat na jiných věcech. Jen už prostě nechci dál táhnout tuhle káru, ten souběh Hronova s Amatérskou scénou, který je skutečně vražedný.

Kdy jsi vlastně přijel na Hronov poprvé?

To bylo v roce 1949. Narodil jsem se o rok dřív. A z maminčina vyprávění vím, že jsem udělal své první kroky tady v hotelu Slávie, z lokálu jsem uličkou mezi pípou a takovým pultem s cukrovinkami proběhl do kuchyně do náručí paní Zítkové, která tam vařila. Pak mám několik vzpomínek, kdy vidím v Jiráskově divadle inscenovanou Lucernu v takových vyřezávaných kulisách, jako klučina jsem pořád volal „Haničko, sluníčko!“ Jako děcko jsem tady byl mockrát. Souvisle sem jezdím od roku 1975, aniž bych vynechal jediný ročník. A letos je to dvacet let, co mám „na hrbu“ organizaci a program Hronova.

Jak se za těch dvacet let Jiráskův Hronov proměnil?

V roce 1991, kdy jsem dělal Hronov poprvé, jsme ho naprogramovali jako scénickou žatvu. Nastala chvíle, kdy se přehlídka mohla proměnit, neboť přestal existovat politický dozor. Pak se přehlídka postupně měnila i ve skladbě představení. Hledaly se další hrací prostory, původně se hrálo jen v Jiráskově divadle a v Sále Josefa Čapka. A tím se programová skladba strašně zkomplikovala, protože představení určená pro málo diváků se musela hrát několikrát – některé soubory hrály šestkrát, některé osmkrát, některé dvanáctkrát a tak dále. A to se nedá zvládnout v jednom dnu, takže nastalo řetězení ve dnech a nastal rébus, jak program složit dohromady. Ale myslím, že to bylo ku prospěchu festivalu, že je ta nabídka tak mohutná.

Je něco, co jsi chtěl udělat, a nepovedlo se to?

Jestli Hronovu něco chybí, tak odpovídající hrací prostory. A také – jak nám ukazují zahraniční soubory a hosté – silně pociťujeme to, že chybí solidní ubytování. Vím, že to říkám ve chvíli, kdy nejsou nikde peníze a škrtají se rozpočty, ale kdyby jednou Hronov vybudoval z podle mě téměř nadbytečných prostor skladiště a dílny v Jiráskově divadle komorní sál, to by Hronovu strašně pomohlo. Ale to je o penězích. A s ubytovacími kapacitami v takhle malém městečku, to je prostě problém, dva hotely by se tady asi neuživily.

Změnili se za těch dvacet let lidé, kteří na Hronov jezdí?

Někteří sem možná jezdí i těch dvacet let, takže tam těžko spatřovat nějaký rozdíl. Někdy mám pocit, že dnes jsou lidé méně zodpovědní v tom, že se třeba přihlásí na seminář a pak se zase s klidným svědomím odhlásí, a to ne vždy kvůli vážným důvodům, což samosebou organizátorům komplikuje život. Před dvaceti lety k tomu seminaristé přistupovali trochu zodpovědněji a brali to vážně. Vím to i podle sebe, že když nás dřív přijali do nějakého semináře, tak jsme tam opravdu odpovědně pracovali a považovali jsme za čest, že se můžeme setkávat s lidmi, jako jsou páni profesoři, které tady dnes máme.

Který okamžik si pamatuješ jako nejvíc infarktový, kdy se na Hronově všechno hroutilo?

Jeden takový pro mě byl, když nastoupila – ať mi promine – paní ředitelka Kollertová. Chtěla obsáhnout tehdy všechno sama, myslela si, že to zvládne, ale ta akce má trochu větší dimenzi. To jsem tehdy dost „rostl“, hned první den jsem řešil ubytování lektorů, jedna lektorka dokonce chtěla rovnou odjet domů. Ale musím hned říct, že paní Kollertová tehdy naši kritiku přijala a hned další rok bylo všechno v pohodě a rok od roku je to lepší. Dnes bych rád paní Kollertové poděkoval za to, že se dopracovala takových organizačních kvalit, díky kterým jí musím označit za nejlepšího spolupracovníka, kterého jsem tady kdy měl, a měl jsem jich za tu dobu asi pět.

V důchodu teď zvolníš a budeš si užívat klidu. Pustíš se amatérského divadla úplně?

Vypadá to, že ne. Upřímně řečeno bych se nejradši zavřel a psal si. Třeba taková dramatika pro děti je vepsí, a něco o ní vím, tak bych se třeba rád o něco pokusil. K psaní jsem inklinoval vždycky, když jsem ještě nedělal tuhle práci, psal jsem pro jeden amatérský soubor. U amatérského divadla ale setrvám, jen asi v jiné poloze. Paní doktorka Šrámková za mnou už asi tři roky chodí a ptá se, kdy konečně půjdu do penze, že by mi ráda předala Databázi českého amatérského divadla. Už taky něco pamatuju, takže bych mohl na tomto poli něco přispět.

A kromě toho budeš psát hry. Takže se může stát, že se někdy příště na Hronov podíváš jako autor úspěšného kusu?

Rád bych to zkusil, nevím, jestli opravdu něco sesmolím. To nechme osudu.

David Slížek