Jiráskův Hronov

Rozhovor s Martinou Schubart

2. 8. 2010, 23:40


Je tělem i duší souboru Das Dokumentartheater Berlin, který má dnes na padesát členů různých národností a různého věku. I když to ze začátku (v roce 2003) vypadalo jen na jednorázovou akci v rámci humanitární kampaně, postupně soubor vytvořil už pět různých inscenací a objevil se na festivalech po celém světě. Do Hronova přijeli s inscenací ... A jméno té hvězdy je Černobyl

Překvapilo mě, že jste hráli v angličtině. Hrajete tak vždycky, nebo máte i německou verzi?

Hrajeme v angličtině, němčině, ruštině, francouzštině, španělštině, korejštině - a možná jednou budeme hrát i česky.

Vaše divadlo se prezentuje jako dokumentární, je základ příběhu reálný?

Nic není fikce. Žádné dohady o věcech, že by se tak eventuelně mohly odehrát. Všechno je pravda. Já sama jsem byla v Černobylu, mluvila jsem s tamními lidmi, a to téma se mě silně dotýká.

Jste nejdůležitější osobou v souboru – píšete, režírujete i produkujete…

… a také jsem navrhovala kostýmy a scénu, dělám choreografii a pracuji se světly. Je nás tady na festivalu dvacet, ale celý soubor má na padesát lidí. Nejmladšímu je osm a nejstaršímu 83 roků. Hodně mě baví tahle práce, kdy dávám dohromady nejen mladé lidi, ale všechny generace, lidi různých jazyků, kultur, různého věku.

Členové vaší skupiny nejsou všichni Němci?

Někteří jsou imigranti, museli třeba odejít ze své země kvůli válce. Další mají rodiče, kteří přišli z jiné země, ale jejich děti se už narodily v Německu. A jsou dokonce i takoví, kteří na zkoušky jezdí z jiné země. Právě ta různorodost zázemí a jazyků je pro mě zajímavá.

Prozraďte něco o sobě? Jste profesionálka?

Ne, činohru jsem nestudovala. Má profese je balerína, dlouhá léta jsem působila na světových scénách jako tanečnice na špičkách. Pak se shodou okolností stalo, že jsem z toho vypadla. Protože jsem podnikavá, rozhodla jsem se, že zkusím něco úplně jiného. Mým cílem je uvádět na scénu vždycky takové věci, které se mě bezprostředně týkají. Takže pokud zpracovávám nějaká témata, tak vždycky ve spojení s lidmi, kteří ty věci zažili, mají vlastní zkušenost a vztah k tomu prostředí a tématu. Např. při přípravě této hry jsem mluvila s oběťmi černobylské katastrofy.

Kdo jsou členové vaší skupiny?

Je to opravdu velmi různorodá směs lidí. Je tu sice pár profesionálních herců, ale zrovna hlavní hrdinka této hry to není. Ta je profesionální zpěvačkou. Pak tu mám hodně studenty – medicíny, umění, herectví atd. Přiznám se, že mnohem raději pracuju s lidmi, kteří herectví nestudovali, ale berou věci podle citu, přirozeně. A nepřehrávají. Emocionální rovina inscenace je pro mě prvořadá.

V Čapkově sále jste představení rozpohybovali do celého prostoru divadla. Není asi snadné zvládnout tolik lidí. Pomáhá vám v tom vaše bývalá profese baleríny?

Ty prostorové věci jsou opravdu obtížné, i proto, že na zkoušení nikdy nemáme moc času. Tady se navíc stalo, že bylo potřeba udělat kvůli indispozici záskok v postavě Anděla smrti. Herečka, kterou jste viděli, jej hrála v Hronově poprvé. Ale jinak jsem zvyklá, že za vše mám odpovědnost já – stojím za světly, dělám veškeré technické záležitosti. Protože podle mého není důležité jen to, jak je to zahrané, ale taky, aby byly v pořádku světla, zvuk, kostýmy atd.

Máte v Německu nějaký svůj prostor, kde hrajete?

Ano, a to velmi bizarní. Scéna tam není velká osm metrů, ale tři kilometry. Je to bývalý fašistický bunkr, lidé nejprve musí sestoupit hluboko do podzemí, procházejí labyrintem a my jim přitom vyprávíme příběh. Tenhle bunkr je zajímavý tím, že byl postaven ukrajinskými a francouzskými zajatci za II světové války a v 80. letech 20. století byl obnoven pro případ atomové katastrofy. Je to tedy solidní německý bunkr, hodně depresivní prostor. Takže někdy mám pocit, že v případě katastrofy by pro lidi bylo lepší sedět na balkóně, popíjet šampáňo a čekat na smrt, než se odvážit sestoupit do jeho hlubin.

Co teď připravujete nového?

Bude to další kus z německé historie. V období II. světové války bylo zavražděno několik tisíc židových Turků – o tom se nemluví, a málokdo to ví. Dokonce ani Turci žijící v Německu, se kterými jsme mluvila, o tom nic nevěděli (ani o tom, že existovali kromě muslimských Turků také židovští)

Vy vůbec ráda pátráte po neznámých historických faktech, že?

A vždycky něco nového objevím. Před příjezdem do Hronova jsme byli v Terezíně (psala jsem příběh o jedné rodině, která zemřela v koncentrácích v Terezíně a Osvětimi), a tady jsem objevila na pomnících jména židovských Turků, kteří zemřeli v Terezíně. Jsou příběhy, o kterých se nemluví, politický systém je úmyslně pomíjí – jsou komplikované, nežádoucí. Mezi ně patří i katastrofa v Černobylu. Lidé říkají, to už je dávno pryč, ale choroby a problémy, spojené s tím stále přetrvávají. Proto je třeba brát tohle téma velmi vážně a já je vážně beru.

Dokumentární divadlo není ve světě příliš obvyklé. Jak na vás lidi reagují?

Byli jsme s různými představeními na východě i na západě. Samozřejmě jsou i lidé, kteří to odmítnou, ale těch je tak 1%. Ostatní reagují, často na konci představení pláčí nebo máme ovace ve stoje. V chudých zemích (např. Rusko, Ukrajina, Makedonie), které mají spoustu současných problémů, vidím určitou rezignaci. Nechtějí se navíc zabývat starými problémy. Na Západě jsou v tomto směru lidé vstřícnější, otevřenější, ochotní naslouchat.

Děláte dobrou věc, když tyhle věci připomínáte.

V Německu se říká, že budoucnost není možná bez minulosti. Musíme brát v úvahu to, co bylo, a učit se z chyb v minulosti. Náš svět je v takovém nebezpečí, že je třeba změnit způsob myšlení. A je to na nás, aby se to jednou našim dětem nevymstilo.

Jana Soprová