Jiráskův Hronov

Rozhovor s Milanem Schejbalem

2. 8. 2010, 10:00


Režisér Milan Schejbal dostal včera cenu ministerstva kultury za přínos amatérskému divadlu.

Máš už podobných trofejí doma hodně?

No, jistě, dostal jsem už mnoho cen. Od frekventantů Kurzu praktické režie jsem dostal i krabici na ceny, protože už jich mám tolik, že se nám nevejdou do bytu.

Na Jiráskův Hronov jsi před lety začal jezdit jako prostý divadelník. Pamatuješ na svůj první Hronov?

Přijeli jsme sem jako mladý začínající generační soubor. Chtěli jsme se vymezit proti tomu, co jsme tehdy v divadlech viděli. Původní návrh byl, že se budeme jmenovat Alternativní divadlo, ale protože to byl termín z angličtiny, tak nám to nebylo doporučeno. Působili jsme na Žižkově, tam co je dnes Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, a tam nám navrhovali, abychom se jmenovali třeba Žižkovští tryskáči. To jsme odmítli. Nakonec jsme vybrali název, který se alternativnosti nejvíc blížil – Anebdivadlo. Už v roce 1981 jsme s inscenací Candide aneb Optimismus uspěli na pražské přehlídce, ale z kuloárů se nám doneslo, že s tímhle nás prostě nemůžou poslat na Hronov, který byl tehdy strašně oficiální, a přísně se tu hlídala ideologická stránka představení. V roce 1983 jsme podle bratrů Čapků udělali inscenaci, která se jmenovala Adam stvořitel. S Káťou Fixovou jsme hru upravili tak, že se odehrávala na diskotéce a stvořitel nebyl Pánbůh, ale diskžokej. Vyhráli jsme pražskou přehlídku a tamní porota se nějak šprajcla a na Hronov nás poslala.

Takže jste na Hronov přijeli jako rebelové?

Ano, jako rebelové. Tehdy se tady hrála jen jedna inscenace denně. My jsme hráli ve Žďárkách, protože jedině tam bylo možné postavit arénu. A slavili jsme neobyčejný úspěch. Bylo to neuvěřitelné, asi půlhodinová děkovačka, sami jsme koukali, co se to děje. Druhý den se k nám na ulici všichni hlásili, to bylo kouzelné. Pak jsme za dva roky udělali Lorenzaccia, to byl velký protest, vlastně politické představení, ale mělo své problémy. V Hronově se navíc nepovedlo a moc úspěch neslavilo. A když jsem teď ty lidi, kteří se k nám předchozí dva roky hlásili, zdravil já, zůstával ten pozdrav bez odezvy. Ale zase ti kamarádi, kteří s námi mluvili i přes ten neúspěch, zůstali kamarády na celý život.

Na co z té doby nikdy nezapomenu, byly diskuse o představení. Ne s porotou. Byla tady jedna hospoda, do které chodili všichni mladí – Prajzko. Úplně úžasná zaplivaná čtyřka s velkým sálem, který byl každý večer narvaný mladými lidmi. Hrálo se, zpívalo. Najednou někdo prásknul do stolu: „Tak a teď se jdeme bavit o dnešním představení!“ A celá hospoda zmlkla a probíhala v ní regulérní nemoderovaná diskuse. Když ses tehdy chtěl dozvědět, jak jsi dopadl, musels jít na Prajzko. To byl pro mě nejsilnější zážitek, který ve mně zůstal.

Hronov byl tehdy asi mnohem komornější, než dnes.

Ano, tak čtyři třídy po – dejme tomu – patnácti lidech. Pak se přehlídka začala proměňovat. Místo ideologů nastoupili odborníci – třeba Jana Paterová. Za té vznikl zárodek dnešního Klubu (nejen) mladých divadelníků. Probíhal ve Velkém Dřevíči a na tehdejší dobu sem jezdívali opravdu špičkoví režiséři – Ivan Rajmont, Karel Kříž, Mirek Krobot a Jirka Frehár.

V druhé půlce 80. let na Hronov začal jezdit Petr Lébl, který tu udělal výrazný průvan. Naše generace hrála o tom srabu, ve kterém jsme žili, ale pořád měla ve hrách naději, že to bude lepší. Ale Lébl to postavil jinak: Naděje? Vy si myslíte, že to bude lepší? Tady máte dortem do držky. Tak končila jeho Groteska, tím dortem. Je zvláštní, jak divadlo podvědomě odráží to, v čem žijeme. Lébl jako by v druhé půlce 80. let předznamenával to, že není východisko.

Po revoluci nastala další změna, přišel Milan Strotzer, přehlídka se otevřela všem žánrům, více se otevřel i Klub. A přišla generace mladých divadelníků, která byla taky totálně otevřená, bezbřehá, nic není negativního. Až je člověk musel brzdit. Další generace pak už cítila, že není všechno tak růžové. A dneska je to takové rozkmitané, necítím z mladých lidí žádný celogenerační postoj, spíš si každý hledá své místo individuálně, za sebe.

V polovině devadesátých let se také o divadlo začaly zajímat obory, které se jím nikdy předtím nezabývaly. Ke mně do semináře začali hodně jezdit třeba právníci. Divadlo pro ně nebylo cílem, ale prostředkem. Chtěli si osvojit divadelní metody pro svou profesi. To před revolucí neexistovalo, sem jezdili jen lidé, pro které bylo divadlo cílem. Také začali jezdit studenti uměleckých škol.

Kdybys měl poradit mladým, kteří přijeli poprvé na Hronov, jak tady ten čas nejlíp využít, jaký tip bys jim dal?

Měli by si především uvědomit, že nejsou v seminářích sami. Pokud nejsou hloupí, měli by se učit od ostatních, i těch starších. A jak říkal Werich, pokud ti starší taky nejsou úplně hloupí, budou se zase učit od těch mladých. Je to hrozná síla, když si člověk uvědomí, že patří někam, kde jsou lidi společného zájmu a sounáležitosti a mají si co říct.

David Slížek