Jiráskův Hronov

Doug Wright - Svou vlastní ženou

8. 8. 2009, 12:25


Několik kusů pečlivě vybraného měšťanského nábytku z konce XIX. století a starý gramofon na kliku s blyštivou zlatou troubou. Muž oblečený v jednoduchých černých ženských šatech, s černým šátkem na hlavě a s perlovým náhrdelníkem na krku drží v rukou fonograf přehrávající árii Papagena z Mozartovy Kouzelné flétny. Hlasem zabarveným příznaky homosexuální orientace a s německým akcentem vysvětluje funkci přístroje a uvádí nás do privátního muzea nejznámějšího berlínského transvestity Charlotty von Mahlsdorf, které se v době komunistického režimu stalo i homosexuálním a lesbickým klubem. Libor Ulovec je v představení monodramatu Dougha Wrighta Svou vlastní ženou fascinující. Pronikavým, soustředěným pohledem naváže kontakt s publikem, připoutá nás k sobě, sugestivně zpřítomní jednotlivé exponáty muzea a postupně nás vtáhne do dekadentně bizardního a tragického světa Berlína zašlých časů i do rozporuplného životního příběhu hlavní postavy. Se zvláštní intenzitou vstupuje do bezprostředního vztahu s předměty, postavami i s publikem. Na základě této bytostné dialogické vzájemnosti rozehrává jednotlivé situace a proniká do spodních proudů myšlenkových a citových procesů, které se skrývají pod povrchem jevů. Spolu s hlavní postavou odvážně balancuje na tenké hranici mezi tragikou a fraškou, mezi fikcí a realitou, mezi bytím a nebytím, aniž by sklouzával k podbízivosti. Prudkými groteskními střihy láme situace, zcizuje a posouvá horizont našeho vnímání. Během okamžiku se přenese v prostoru i čase, vtěluje se do různých postav a následně náznakově demonstruje, zpřítomňuje a vzápětí s odstupem komentuje, vyvolá sugesci dokumentární autenticity a záhy přejde k divadelní zkratce, aniž by ztratil konkrétnost projevu. Vytváří tak rytmus, udržuje nás v pozornosti vede ke sdílení a zároveň provokuje k myšlení. Příběh Charlotty von Mahlsdorf a města Berlína viděný očima amerického reportéra je v inscenaci nabídnut jako koncentrovaná metafora osudu Evropy XX. století. V podání Libora Ulovce je to silný a ve všech směrech inspirativní zážitek.


Jakub Korčák