Jiráskův Hronov

Jan Císař - Upřímně dědečku

8. 8. 2009, 12:10


„Rozhovor? Už zase? A o čem? No, mně je to jedno, když budou dobré otázky, budou dobré i odpovědi.“ „Tak teď jsi Petru pěkně znervóznil.“ „Ale ne babi, děda to říkal už loni a myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře.“ Tak to je úryvek rozhovoru, který se konal při obědě v restauraci Blanka. Účastníci oběda byli: pan profesor Císař, Mirka Císařová a já. A já zrovna panu profesorovi oznámila, že Zpravodaj založil novou tradici a v každém posledním čísle budeme mít rozhovor. V duchu nově vytvořené tradice jsme si tedy dali s profesorem rande v Čapkově sále. Tentokrát jsem si k rozhovoru nezvolila žádné konkrétní téma. Prostě jsme si sedli ke kávě a povídali si. S dědečkem jsem si totiž nerušeně nepopovídala, ani nepamatuju.

Dědo, jednou jsi zareagoval na můj status na facebooku. Také jsi mi říkal, že se zájmem pročítáš náš facelist. Jak tě znám, tak jsi tento nový způsob komunikace důkladně zanalyzoval. Co si o něm tedy myslíš?

Pro mě je to něco děsivého. Nevím, proč milióny lidí na světě mají číst o tom, co právě dělám nebo co si myslím. Já tuhle komunikaci nepotřebuju. To potřebujou celebrity. Taky si myslím, že to bohužel velmi často mnoha lidem nahrazuje normální komunikaci s lidmi. Takže jsem zcela zásadně proti, ale vím, že nic nezměním.

A čím to je, že nás to tak láká zveřejňovat všechno, co nás napadne?

Žijeme v době všeobecné scénovanosti. A když se scénuje všechno, tak se scénují i lidé včetně facebooku. Walter Benjamin kdysi napsal, že masy se stávají stále víc autory. Kdyby viděl, co dneska znamenají facebooky a blogy! Lidé se vyjadřují úplně ke všemu. Když si ale založím blog nebo vstoupím na facebook, tak mohu uplatňovat svojí kreativitu. V tom vidím velké pozitivum. Jde jenom o to, jestli to nejsou výlevy grafomanů.

Člověk se tedy dnes poměřuje podle toho, co o sobě zveřejní?

Dneska platí, že když nejsi vidět, někde se neukážeš, nepošleš někam svoji fotografii po mailu, že jsi vylezla na horu Řepík u Kardašovy Řečice, tak nejsi nikdo. Právě tohle vyjadřuje pojem celebrita. Dřív se používal pojem kapacita nebo autorita,  toznamená člověka, který ve svém oboru dosáhl jistého postavení a vědělo se o něm, že něco umí na špičkové úrovni. Pojem celebrita dnes znamená být u toho.

A jakou roli hraje v dnešní společnosti všeobecné scénovanosti divadlo?

No, divadlo je v tomhle samozřejmě Popelka. Nikdy totiž nebude mechanicky reprodukovatelné. Je pravda, že jisté formy divadla, například one-man-show, poskytují velký prostor pro sebeprezentaci. Můžu si třeba říct, dejte mi divadlo, k tomu lva a já se předvedu. Ale vždycky to vidí jen omezený počet diváků. A vždycky je to jenom to jedno představení v určitém čase na určitém místě. Masového charakteru divadlo nikdy nedosáhne.

Když jsi předtím mluvil o té ztrátě komunikace mezi lidmi, tak divadlo dneska můžeme vnímat taky jako médium, kde k přirozené komunikaci mezi lidmi dochází.

Divadlo samozřejmě může poskytovat jisté originální zážitky. A nejen v tom, že to je setkání živých lidí s živými lidmi. Je to také ničím neopakovatelné setkání s něčím, co už nikdy nebude a pokud je člověk citlivý, tak si z divadla vždycky něco odnese. Ale jsou to zážitky v drtivé převaze individuální. Najednou máš takové Vánoce, dostane se ti jakéhosi zjevení, které v divadle je v tom, že jsi v kontaktu s originálem herce. Klidně ale můžeš být i v kontaktu s originálem nějakých nádherných výtvarných věcí. Dnes jsou divadla, která ruší konvence divadla a směřují k výstavám. Když se díky tomu sejdou lidé, kteří mají stejný vkus a stejný způsob vnímání, může se vytvořit společenství, které jim může hodně dát.

Myslíš, že dnes lidé chodí do divadla, nebo spíš ne?

Milá Petro, když si vezmu pražský program, tak tam vidím čtyřiapadesát představení, která se hrají každý den. A hrají se na nejrůznějších místech. Já občas ani netuším, kde ta místa jsou, a když se tam odhodlám vypravit, musím složitě hledat na www.mapy.cz. A za druhé, kdykoliv jdu do divadla v Praze, tak tam lidi jsou. A podívej se, kolik je všude festivalů. Samozřejmě, je to určité skupenství lidí. Divadlo dávno přestalo být pro širokou vrstvu konzumentů umění. Jsou jistě vrstvy, a ty vrstvy jsou v převaze, které do divadla nemusí. Ale nemyslím si, že by divadlo nemělo diváka. Ono je spíše omezeno na určitý okruh lidí, kteří to divadlo potřebují.

A teď otázka, která mě opravdu zajímá. Když vše dobře dopadne, za rok ukončím studium na oboru divadelní teorie a kritika. Upřímně dědečku, jakou roli v dnešním divadle kritik vlastně má?

Tak podívej, mně za mladých let vtloukali někteří pedagogové v socialistickém nadšení do hlavy, že kritika je spolutvůrce divadla. Houby. To není. Kdysi kritika sdělovala přesvědčení určitých skupin. Zejména u nás kritika zastupovala i politické názory. Tak jedn vykřikovali, že Kvapil je vynikající a jiní, že Kvapil by měl už v činohře Národního divadla skončit. Dneska už nic takového není. Někde na webu možná existují stránky nějakých divadelních nadšenců, kteří mají program. Obecně ale kritik jen tak pluje ve vzduchoprázdnu a může jedině podle svých nejlepších vědomostí a znalostí sdělovat divákům, co si myslí o určitém představení a doufat, že si to snad někdo přečte.

Takže kritik už dnes nic neovlivní?

No, ona tedy kritika někdy může ovlivnit strašně moc. Například systematické útoky nějakého časopisu na nějaké tvůrce mohou formovat názor veřejnosti. Když budeš neustále psát, jak to v nějakém divadle dělají blbě, tak čtenáři, kteří tě budou číst pravidelně, si řeknou, že to tam asi skutečně blbě dělají. Kdysi měl jistý Barrault nepřítele v kritikovi časopisu Figaro. Barrault totiž reprezentoval politicky i společensky levý střed, kdežto Figaro reprezentoval francouzskou buržoazii. Ten kritik po něm šel premiéru od premiéry, až Barrault uveřejnil v jiném listě článek, který měl titul „Vraždí mě!“. V něm toho kritika napadl, že systematicky ničí jeho a divadlo Odeon. Dnes se však nic takového neděje. Já říkám, že v českém divadle jsou dva blouznivci našich hor. Na prvém místě dramaturgové, kteří předstírají něco, co už dávno neplatí. Na druhém kritici. A já si vážím, že to vůbec někdo dělá.


Petra Hanušková

Rolex Air King Replica

Replica Celine Micro Luggage Bag

Rolex Yacht Master II Replica