Jiráskův Hronov

Sans encombre. Bez překážek.

4. 8. 2009, 10:45


Až když se na zahájení festivalu objevila skupina akrobatů a začala skákat salta z nových schodů, strohé náměstí pro mě získalo poezii. Odchytla jsem je hned po vystoupení. Byla tma, tak jsem je v davu hledala podle zrychleného dechu. Domluvili jsme se na druhý den před divadlem; když jsem přišla, bylo jich pět a skákali. Mám z nich trochu respekt, vypadají, že dokážou nemožné. Řekli jsme si, že půjdeme na pivo. Sedli jsme si ke stolu a začali objednávat. „Presso s mlíkem – já taky – cappuccino – turka – presso.“ Pivo jsem si dala jediná.

Kluci, kdo jste?
Jsme skupina Sans Encombre, vznikli jsme před rokem, věnujeme se freerunu a parkouru. Začínali jsme různě a až po nějaké době jsme v okrese Náchod vytvořili tuhle skupinu. Spojili jsme pět skupin a je nás celkem dvanáct. 10 skáče + manažer + kameraman.

Co znamená váš název?
Sans Encombre je z francouzštiny a znamená to bez překážek.

Jaký je rozdíl mezi parkourem a freerunningem?
Základní rozdíl je v tom, že parkour je o rychlosti, dostat se přes překážky co nejrychlejc, z bodu A do bodu B. Parkour se dá využít, když spěcháš na autobus. Třeba jeho zakladatel si vezme mapu, spojí si dva body a prostě tou cestou jde. Freerunning má v sobě akrobacii, je o stylu a o tom ukázat krásu pohybu.

Takže je umělečtější?
Určitě.

Je to street-art?
Jasně. Prostě jdeš po ulici a uděláš salto.

Je to i sport?
Je to životní styl.

Co obnáší?
- Tréninky. Když má člověk náladu, tak si jde zatrénovat, protože ho to baví.
- Obnáší to bolest.

 

 

 

Spojuje se tenhle životní styl s nějakou hudbou? Nebo oblíkáním?
- V oblíkání člověk potřebuje něco trochu volnějšího, aby to mělo styl. Když člověk trénuje jenom v kraťasech, tak jsou ty pohyby hodně kostrbatý. Chybí tomu elegance. A chce to pořádný boty, protože dopady na beton jsou tvrdý.
- Hudbu posloucháme každej jinou, já rock, ska, reggeae. Do těch videjí se ale většinou dává nějaký takový elektro nebo instrumentály, to k tomu sedí.

Takže když se rozhodnu, že začnu taky skákat, co pro to potřebuju?
- Odvahu.
- Chuť to neopustit, vydržet u toho dýl. Protože ze začátku to nejde samo. Chce to trénovat.
- A posilovat a protahovat, aby byl člověk pružnej. Důležitá je rozcvička před tréninkem.
- To říká ten pravej.

Jak jste začínali vy?
- Tvrdě.
- Dostali jsme se k tomu přes film Okrsek 13, kde je zakladatel parkouru. Pak jsme prostě z něčeho seskakovali a pak jsme na internetu našli nějaký videa a že se tomu říká parkour...

Jakej má parkour původ?
Založil to David Belle, týpek z Francie, kterýmu je už dneska přes 40, v roce 97 se tomu začalo oficiálně říkat parkour. S ním trénoval Sebastien Focan, kterej se od něho potom oddělil a začal dělat freerunning. A neustále se obojí rozvíjí.

Učili jste se sami, nebo jste k tomu měli někoho zkušenějšího, kdo by vás vedl?
Úplně sami. Začali jsme v tělocvičně, kde jsme vždycky po tréninku karate začali dělat salta.
- Já jsem začal tak, že jsem skočil z pěti metrů dolů. To bylo nejhorší, co jsem kdy udělal.

Takže když vypadnu z okna, tak je to dobrej začátek pro parkour.
- Právě že ne. Na začátek by ses měla naučit dopady. Aby se hned neudělala nějaká blbost jako tady Michal...
- Začínat od lehčích věcí je důležitý kvůli kloubům. Když začneš natvrdo, tak během měsíce začnou křupat kolena. Je dobrý začínat parkourem a ty salta do toho přidávat postupně a pořád trénovat, dokud člověk nebude mít stoprocentní jistotu, že to zvládne.

Ublížili jste si někdy?
- Nedávno mi to zrovna uklouzlo, když jsem točil salto, a dopad sem na ruku a měl jsem přetrhaný vazy, ale to patří ke každýmu sportu, to se může stát všude.
- Za celou dobu, co se tomu věnuju, se mi ještě nic nestalo.
- Teďka má jeden kluk zlomenou klíční kost, ale to vůbec nechápeme, jak se stalo. A tady Kuba by neměl do konce roku trénovat, měl otřes mozku.

Úraz tě neodradí?
- Neodradí.
- Teďka to vyznělo, jako že je to hrozně nebezpečný a adrenalinový, ale přitom to tak není. Každej si to myslí jenom podle toho, jak to vypadá.

Vypadá to strašně.
Patří ke každýmu sportu, že se sem tamněco stane, ale je to vždycky blbostí toho člověka a ničím jiným. Když jedeš na kole a něco ti vletí do cesty, tak se taky rozsekáš. Je to sport jako každej jinej – vlastně ne sport, disciplína, protože se v tom nesoutěží.

Jak se teda chráníte, abyste se nezmasakrovali?
Většinou zkoušíme nový věci pokud možno v tělocvičně, ale když ta možnost není, tak se navzájem jistíme, aby ten člověk nespadl na hlavu.

Je proto důležitý trénovat spolu? Nebo trénujete i každej sám?
Vždycky by u toho měl bejt aspoň ještě jeden člověk, kdyby se náhodou něco stalo.

Hele, kluci, jste zletilí?
Jenom já.

Co vám na to říkaj doma?
- Mají strach.
- U nás se to změnilo. Postupem času přestali mít strach a začali mě podporovat.
- Rodiče strach nemaj, asi mě nemaj rádi nebo co. To tam nedávej.

- Ze začátku mi to zakazovali a postupně jsem jim řek, že budu trénovat a že na to kašlu a poslouchat to nebudu. Teď mě v tom pod- porujou, jak to jen lze. Klidně mi půjčej i velký auto, abych mohl lépe obstarat palety nebo svézt kluky. Paráda. Jsou na mě hrdý, mám z toho dobrej pocit.

To je skvělý. Jaký si před sebe při freerunningu stavíte cíle?
- Být nejlepší.

Říkali jste, že se v tom nesoutěží.
- No jsou skupiny, který soutěží, ale my mezi ně nepatříme.
- Každej to dělá kvůli něčemu jinýmu. Mě to baví a je mi jedno, co někdo jinej udělá.

Jednotlivý techniky a triky teda máte z internetu?
- Z fantazie. Ale základní techniky jsou z internetu.
- Fantazie je důležitá, aby si člověk dokázal představit, jakej pohyb udělá, jaký svaly zaberou a pak to bezpečně zkusit, třeba do něčeho měkkýho.

Nejvíc mě asi zajímá, jak překonáváte strach...
- Člověk si v mysli představí, že už to udělal. Když to mysl nedovolí, tak to nebudu dělat.

To na sebe musíš umět dost spoléhat.
Přesně. Sebedůvěra je důležitá. Když si člověk nebude věřit, tak se někde rozštípe. Aby se ta myšlenka pochopila, musí se vidět film Tajemství. Je to takovej dokument o tom, jak člověk, aby něco zvládnul, jak má použít myšlení. Nasměrovat myšlenky na jednu určitou věc.

To se docela hodí v životě, ne?
Jo, parkour je o překonávání překážek jak těch doslovných, tak těch v životě. (A dobře
se na to balej holky.)

Jak se mám naučit víc si věřit?
Prostě si řekni, že to zvládneš. Koukni na nějakej inspirační film, pusť si muziku...

Je možný říct, že to, co děláte, je jedna z podob pouličního divadla?
Určitě. Dá se to tak brát, když to člověk dělá kvůli tomu, aby se předved před lidma.

Děláte to proto?
- Já osobně ne. Dělám to kvůli sobě.

Ale vystupuješ.
- To jo, já se rád předvedu, ale netoužím po tom.
- Vystoupení je spíš odměna za to, že se snažíme.

Jak se vám vystupovalo na zahájení festivalu?
- Bylo to fakt nejlepší, ale měli jsme trému, protože tolik lidí jsme ještě na vystoupení neměli.
- ale lidi byli super. Tleskali....
- Bylo to poprvé, kdy jsme vystupovali večer, nebylo moc vidět, tak jsem z toho měl trošku strach.

Choreografie vymýšlí kdo?
Navzájem se doplňujeme.

Stýkáte se s jinými skupinami, které se zabývají tím samým co vy?
Určitě. Vždycky se domluvíme a jdeme zaskákat. Třeba nedávno jsme byli v Šumperku a stálo to za to. Oni už to dělaj tři roky a fakt válej.

Dělají se festivaly?
-Jo, říká se tomu jam. Skupiny se sjedou a spolu trénujou, je to nesoutěžní. Navzájem se od sebe něco naučíme, pokecáme a vznikne společný video.
- Jsou i soutěžní akce. Je na každým, jakou cestu si chce zvolit.
- My nesoutěžíme, k čemu.

No nezlobte se na mě, ale připadá mi to všechno takový podezřele harmonický. Jste jak od Foglara.
- Jsme jako bráchové. To je přece hlavní, abysme spolu vycházeli, bez toho se to dělat nedá.
- Sem tam se někdo trošku pohádá, ale to je asi normální, ne?
- Hlavně se snažíme, aby se daly pryč předsudky. Jako že se navzájem nepomlouváme

Je někdo z vás šéf?
To zas ne, je to demokracie, ale Míša to trochu vede – rozhoduje, kdy a kde se sejdem a tak.

 

 

 

Dá se freerunningem živit?

To bych musel ještě hodně makat.Ta v uvozovkách konkurence je velká.

Jak se na vás dívá veřejnost?
- Někdy tleskaj, někdy říkaj, že jsme vandalové, třeba i zavolaj policii, abychom přestali. Říkaj, že špiníme zdi a ničíme lavičky, hlavně důchodci. Mladší a střední generace má respekt.
- No ale někdy jde babička a kouká a pak říká: „Já jsem chodila do Sokola, to děláte moc hezky!“
- V ČR se parkour rozjel až nezdravě. Dělaj to lidi, který nemaj zkušenosti, jdou ven, natočej video, málem se zabijou a pak s tím machrujou na internetu. A jsou to většinou malý děti. Nemají základ, nezajímá je filosofie, chtěj si jenom udělat jméno tím, že dělaj něco neobvyklýho. Někdo prostě chodí dělat parkour a někdo chodí skákat ven přes zábradlí.

 

 


Zuzana Malá