Jiráskův Hronov

Guillermo Horta Betancourt - Můj problém s evropským divadlem? Všechno je tu o penězích!

1. 8. 2009, 12:48


„Tak jak se dneska máme? Já se mám skvěle, seminář proběhl výborně, jsem moc rád, že jsem tady!“ Tímto mě přivítal Guillermo Horta Betancourt, zatímco já jsem se zmohla sotva na pozdrav. Tento systém komunikace jsme pak udrželi během celého rozhovoru. Já jsem vykoktala otázku a Guillermo pak dvacet minut hovořil o všem, co ho zrovna napadlo, a svým způsobem mi odpověděl na vše, na co jsem měla v úmyslu se ho zeptat. Upřímně, byla jsem s toho lehce zmatená. A moudřejší jsem nebyla ani poté, co má bývalá redakční kolegyně prohlásila: „Ty jsi
dělala rozhovor s tím kubánským performerem? Tak pozor na něj, je to čaroděj!“ No, možná na tom něco bude.

Guillermo, tenhle rozhovor nemá být o vaší dílně, ale nemůžu si pomoct. Když jsem se blížila, tak jsem slyšela různé zvláštní skřeky.Čím se tedy teď konkrétně zabýváte?
Já se teď hodně věnuji divadlu jako terapeutickému procesu. Snažím se o to, aby lidi prostřednictvím pohybu a tance odhalili svoje skrytéproblémy. Učím je, aby v sobě odhalili svůj vnitřní hlas, který ztrácíme, protože společnost nás nutí chovat se nepřirozeně. Dnešní doba nám všem přináší velký stres, všechno se odehrává v obrovské rychlosti, nemáme čas se zastavit. Pro mě je tato práce příjemná změna, protože se při ní setkávám s mnoha lidmi. Je to něco jiného, než když tancuju sám.

Jak byste se charakterizoval jakožto umělec?
Jsem choreograf, tanečník, režisér, sám si dělám scénografii, kostýmy, hudbu, prostě všechno. Jako umělec jsem ovlivněn hodně směry. Na škole jsme studovali Stanislavského a Brechta. Já jsem potom objevil osobnost Grotowského. Jeho osobnost mě fascinovala, jako umělec si šel svou vlastní cestou a já chtěl také něčeho podobného dosáhnout. Také jsem byl v Indii a Japonsku. Moje umění je kompilace všech možných
vlivů. Zůstalo tam samozřejmě i něco z kubánské kultury, toho se asi nezbavím, když jsem Kubánec.

A co vás vlastně přivedlo k divadlu a tanci?
Dalo by se říct, že vlastně tančím odjakživa. Moje rodina pochází z venkova a já jsem se vždycky rád proháněl banánovou plantáží nebo kukuřičným polem. Zbožňoval jsem zvuk, který dělaly listy, když jsem je rozhrnoval. Taky jsem si rád zpíval na mostě, napodoboval jsem zvuky přírody. To byl asi začátek mého šílenství. Doma jsem pořád něco zkoušel, hodně věcí jsem rozbil, například maminčin porcelán. Tenkrát se na mě moc zlobila. Ale mě to neodradilo.


Vzpomenete si na svoje první představení?
První představení jsem udělal asi v sedmi letech. Bylo to u nás na zahradě. Rozdělal jsem oheň, pozval jsem rodinného přítele Enriqua, posadil ho na bednu, vzal hadr a začal tančit a improvizovat. Přidal se ke mně pes, začal štěkat a honit mě. Od té doby každé své vystoupení věnuji Enriquovi. Byl to totiž můj úplně první divák.

Takže jste měl úspěch hned se svými prvními vystoupeními?
No, to se nedá říct. Při svém prvním vystoupení před spolužáky na střední škole jsem úplně zapomněl text. Od té doby radši improvizuji. Pak jsem dělal další představení, jmenovalo se Židle a smrt. Lidi v mém okolí mě ale nechápali, mysleli si, že jsem blázen.

Pak jste ale začal dělat divadlo profesionálně.             

Studoval jsem na umělecké škole divadelní režii a vlastně všechno, co se týká divadla, tedy i dramaturgii a scénografii. Také jsem se věnoval klasickému baletu a modernímu tanci. Před více jak dvaceti lety jsem založil vlastní amatérskou divadelní společnost. V roce 1992 si mě všimli na mezinárodním tanečním festivalu na Kubě a pozvali mě do Rakouska. To byl můj první kontakt s Evropou. O rok později jsem díky výměnnému studijnímu programu odjel na Tenerife. Tam jsem už zůstal.

 

A jak byste srovnal evropské divadlo a divadlo na Kubě?
Můj problém s evropským divadlem je ten, že je tu všechno o penězích. Nejdřív se tu čeká na peníze, pak se dělá divadlo. Na Kubě jsme třeba neměli elektřinu, neměli jsme jak svítit, ale přesto jsme museli hrát. Neměli jsme na jídlo, ale přesto jsme museli hrát. Divadlo se prostě nesmí přestat hrát jenom proto, že není dostatek peněz. Vy všechno máte nebo si to můžete opatřit. Jenže když máte dost peněz, zlenivíte a přestanete přicházet s novými nápady. Přitom divadlo se dá dělat například jenom s kusem klacku nebo železa. Já nechci být závislý na penězích, abych mohl dělat divadlo.

Vy se však nevěnujete jen divadlu a tanci. Slyšela jsem, že jste i uznávaný výtvarník.
Vytvořil jsem několik instalací. S plasty, které lidi zahodí. Sbírám je v obchodech, na ulicích, prostě všude, kde lidi vyhazují odpadky. Pak je recykluji a dělám z nich batohy, lampy, šaty. Nyní připravuji kostýmy na focení v přírodě. Je to úžasné, jak v kombinaci se světlem dokážou vytvořit skvělý efekt. Když bych tedy měl charakterizovat, co vlastně dělám, je to něco mezi divadlem, tancem a výtvarným uměním.
Dělám prostě všechno, co mě baví.

 

-peh-