Jiráskův Hronov

Je důležité slyšet jeden druhého

7. 8. 2008, 12:20


Ti dva se znají dlouho, i když spolu ještě nespolupracovali. Karlu Sturm-Štaubertovou a Jiřího Šlupku Svěráka spojil tady na Hronově společný seminář Hudba v divadelní inscenaci. Ona je režisérka operních inscenací, on aktivní muzikant, ale také skladatel a textař.
 
Jakou hudbu máte rádi a jaký je váš vztah k ní?
Karla:
Nejraději dobrou. Nebo je tu potom rozdělení na vážnou a veselou. Ale je to tak, že veselá může být vážná a vážná může být veselá.  A jaký mám vztah k hudbě ?. To, že jsem se ji rozhodla dělat celý život a to čtyřiadvacet hodin denně (protože ji někdy mám i ve snách), mluví za vše.
 
Jiří:
Mě hudba provází od malička, díky mé mamince, která krásně zpívala a vlastně mě k muzice přitáhla. Já mám těch profesí několik – skládám, zpívám, textuju, učím tvorbu písňového textu a sborový zpěv a také scénickou hudbu, tedy hudbu na divadle, na kterou je zaměřen tenhle seminář. Takže tady se mi spojilo několik věcí dohromady, je to hodně široký záběr. Rád se zabývám frázováním, což splňují písničky, a při skládání scénické hudby si  vlastně osahám spoustu stylů hudby od barokní muziky po jazzovou hudbu. Takže se stále učím, a nabírám nové zkušenosti a to mě baví. S kapelou se zaměřuje hlavně na blues. Takže se mi to všechno mele dohromady. Ale v jednom mám jasno, že bych bez hudby nedokázal být.
 
Jak jste se vy dva vlastně dali dohromady?
Karla: 
Já jsem slyšela Jirkovu muziku v Pardubickém divadle. A tak jsme si říkala, že by to mohlo být šťastné spojení pro JH, že takhle ve dvojici můžeme seminaristům poskytnout jak teorii, tak praxi. Někoho baví jazz, třeba i jednodušší muzika a chce si zahrát, někoho spíš klasika a hledá otázky na využití hudby v divadelní inscenaci,  a my ve dvojici můžeme poskytnout obojí,. Navíc to vypadá tak, že čím více se známe, tím lépe si rozumíme, takže nevylučujeme spolupráci v budoucnosti.
 
Mluvili jste o tom, že seminaristi vás zvou i na své jam sessions do Tritonu. Bylo to tak od začátku nebo postupným sbližováním?
Karla:
Je samozřejmé, že hudba hodně ulehčuje kontakt. Když spolu začali hrát, tak automaticky začali komunikovat přes nástroje a tím pádem začali komunikovat jinak. Má to hodně stoupající tendenci, stačily dva dny a začalo se to nabalovat a nejraději bychom spolu byli rádi pořád.
 
Vadí, když někteří účastníci neznají noty?
Jiří:
Znalost not není bezpodmínečnou podmínkou k muzicírování, je omyl myslet si, že je třeba znát noty. Samozřejmě tím nechci tvrdit, že to nehraje žádnou roli, protože to hodně pomáhá.  Je to určitý způsob komunikace, urychluje se tím porozumění. Ve skupině jsou poměrně zkušení hudebníci, ale také ti, kteří s teprve s muzikou seznamují. Já se snažím nějakým způsobem všechny zapojit  v rámci improvizace, jednoduchých úkolů. Ta improvizace vyžaduje především to, aby se naučili poslouchat a reagovat. Nejde tu ani tolik o samotnou otázku hudební, ale spíše otázku osobních vztahů, které se mohou vyvinout a být pěkné.
 
Karla:
Myslím, že nikdo nezůstává stranou. Jsou zapojeni i ti, kteří třeba nástroj neovládají na vysoké úrovni a ti se pak mohou realizovat v druhé části, kde se pracuje s hudbou a textem, a kde třeba vybíráme muziku, která by se hodila do určitého typu divadelního představení. Je zajímavé, že ti, kdo nejsou úplně perfektní muzikanti, občas projevují více fantazie pro výběr hudby již hotové.
 
Je důležité, aby byli lidi při společném muzicírování společně naladěni. Dá se to naučit?
Jiří:
To je těžká otázka,  je to podobné jako v herectví. Já myslím, že se to naučit dá. Je pravda, že někdo má lepší dispozice, někdo horší – to je jako v  každém kumštu. Já jsem si kdysi myslel, že všichni lidi dokážou frázovat, a pak jsem pochopil, že to není pravda.  Některé věci se prostě člověk musí naučit. Já jsem se taky učil. Cesta k vzájemné komunikaci je dlouhá a někdy i nemožná. Když to lidem funguje dohromady a  vytvoří něco, co je pěkné a v čem je jim dobře, je to zázrak. Stává se, že ani vynikající muzikanti na sebe nemusí slyšet. Ale tohle je jen jeden typ hudby, když  pár lidí začne hrát, improvizovat a funguje jim to. Pak jsou věci komponované. To je zase něco jiného. Ale i tady  je třeba cítit hudební frázi podobně. Je to jako s dýcháním. Někdy se vám stane, že vedle vás někdo dýchá a vás to znervózňuje, vadí vám. Je někdy těžké se sladit. Léta jezdím jako lektor na Sobotku a tam často zdůrazňuju, jak je důležité slyšet jeden druhého. Když se to podaří, může vzniknout i během krátké doby věc, která se bude dobře poslouchat. Strašně záleží i na tom, jestli  to ty lidi baví nebo ne.
 
O které hudbě se dá říci, že je dokonalá? V čem vlastně spočívá?
Jiří:
Je strašně mnoho žánrů, které můžete vnímat jako dokonalé. Lidová písnička, barokní hudba, Stravinskij, B.B.King. Každá muzika má něco v sobě, když budeme mluvit o dokonalosti ve smyslu nějakého totálního prožitku hudby. V lidové muzice to bez srdíčka nejde, proznívá to celou muzikou, protože se tam odráží způsob, jak kdo zpívá, jak hraje na housle. Je to vlastně určitý způsob neverbální komunikace. Takže je důležité tohle zachytit. Proto mě baví spolupráce se studenty, mnohdy mi otevírají některé věci, které jsem vůbec nevěděl, a ani o nich neuvažoval. Druhá rovina té dokonalosti je, že je to opravdu krásné. Je to ovšem taková krása, která se slovy popsat nedá, není přesně definovatelná. I ošklivá věc může být krásná tím, že není falešná.
Další spojení, které mě leta letoucí provokuje, je zhudebňovaná poezie. Není pravda, že by se dalo zhudebnit všechno (nebo dá, ale není to ono). Tam je třeba naladit kadenci hudební a textovou. Právě tady na semináři si to zkoušíme – napsat text a pak ho zhudebnit. Je zajímavé, jak třeba v minimalistické hudbě musí být každý tón přesně nakladen, a každý falešný je hned slyšet. Ale stane se, když je člověk na tohle citlivý a vnímavý, pak třeba dokáže to, co vypadá jako chyba, proměnit v další hudební frázi.
 
Dám trochu provokativní otázku – nemáte pocit, že opera je dnes už mrtvý žánr, právě tím, že nevychází z kořenů, ale byla vytvořena uměle?
Karla:
S tím zásadně nesouhlasím. Opera kdysi vznikla tím, že chtěli reinkarnovat antické drama a domnívali se, že se tam zpívalo. Protože ale nebyly doklady pro ani proti, byl vytvořen nový žánr -  opera. Kdyby byl natolik umělý a neživoucí, tak by jistě nevydržel do dneška. Ale opera má stále své příznivce, jak mezi diváky, tak interprety. Ospravedlňuje tak podle mě svou existenci.  Není to konzerva, protože se nehrají jen klasické věci  stejným způsobem, ale vznikají věci nové. Mě opera stále vzrušuje a mnoho dalších také.
 
Jiří:
Přiznám se, že už dva roky přemýšlím o tom, že bych nějakou operu, v podstatě vážnou muziku, napsat. Akorát nevím, zda bych měl na tu velkou orchestraci a instrumentaci.
Já ale nerad vyčleňuju žánry. Na druhé straně jsem fascinován svými černými miláčky - je tam úžasná věc, co všechno se dá vytvořit na tři akordy. To, co oni umí, se nedá popsat slovy. Aby se to člověk naučil, musí se mezi nimi pohybovat, hrát s nimi. A přitom se hudba na tři akordy může někomu zdát jako banální záležitost.
Ovšem za největší hudbu vůbec považuji Bacha, to je katedrála.  Kdysi jeden kamarád řekl, že Bach – to je big beat.  Má své zákonitosti, řád, a může být velmi inspirativní.
 
Máte rád improvizaci?
Jiří:
Nemám rád absolutně volnou improvizaci, tu si mohou dovolit jen lidi, kteří na sebe stoprocentně slyší. Když se do toho pustí lidi, kteří si myslí, že si můžou dovolit naprosto všechno a neposlouchají ostatní, tak z toho čouhají dráty.  Mě strašně baví vztahy, proto mám rád moravskou lidovou muziku, která je pro mě strašně blízko blues. Proto mám rád Sušila i Janáčka,  kde uslyšíte takové tóniny, na které nikdo jiný nepřijde.  Taková hudba je pro mě o kráse a radosti.
 
Jaké máte nejbližší pracovní plány?
Karla:
Když chci uvést jednu věc za všechny, tak to je určitě Prodaná nevěsta, kterou bych měla dělat ke 150.výročí opery v Ústí nad Labem.  Prodanka je moje životní téma,. Zabývala jsem se jí už v diplomní práci na škole, a několikrát jsem jí měla dělat. Ale vždycky se mi to nakonec vyhnulo. Mám v šuplíku spousty koncepcí, které ale teď vyhodím, a vymyslím koncepci zcela novou. Rozhodli jsem se pro původní verzi Prodané nevěsty  s mluveným slovem. Původně to totiž bylo napsáno jako singšpíl. K velkolepé verzi s balety byl pak Smetana dotlačen svým okolím. I když se většinou upřednostňuje hudba před slovy, myslím si, že to libreto není vůbec špatně napsané (Sabina rozhodně nebyl spisovatel, který by za hudbou pokulhával) a  já to hodlám ukázat. Zajímavá je pro mě učení JAMU, teorii režie a scénografie opery. Nemám velké zkušenosti, učím teprve rok, ale je to pro mě velmi očistné a vlastně i zábavné.
 
Jiří:
Pro mě jsou teď nejblíž dva úkoly v pardubickém divadle. Jednak to bude Hamlet v překladu Jiřího Joska, ve scénografii Janka Zavarského a režii Jiřího Seydlera. Já k tomu budu dělat muziku, a to bude poměrně velká práce. A další věc, to je taková radost. Před časem jsme v Pardubicích udělali komorní  představení  Mississippi Blues Ben.  Jiří Seydler napsal text, já písňové texty a hudbu.
 
Mělo to dost velký úspěch, a tak bych rádi v podobném stylu udělali něco dalšího. Forma bude podobně nadlehčená, ale téma bude hodně jiné. Bude tam Janek, bude to zbojník a zazní tam variace moravských lidových písniček.
Dále mám práci v kapele, proto kterou pořád píšu písničky a tak už by bylo na čase vydat desku. Akorát nejsem ten správný manažerský typ a leštič klik, abych to zprodukoval.
Učím na dvou školách, na Ježkově Konzervatoři mám plný úvazek, učím tam písňový text, dějiny hudby apod. a na DAMU činoherce sborový zpěv.  To mi zabere tři dny v týdnu, a ve zbylém čase dělám ostatní. Pokládám za zázrak, že mě to pořád všechno ohromně baví a jedna práce mi dodává energii pro druhou.